Pár chvil před začátkem páteční druhé premiéry divadelní adaptace
filmu Dogville přijela před divadlo tři černá luxusní auta značky Audi.
Zastavila ve zvláštní formaci. Ze dvou vystoupili muži v černých
oblecích s nenápadnými vysílačkami v uších. Ze třetího auta pak
premiér vlády Jan Fischer, který zamířil do noblesního interiéru
Stavovského divadla. Fischerova přítomnost podpořila očekávání
z předposlední premiéry právě končící sezony Národního divadla.
Tři luxusní Audi na pozadí Stavovského divadla vytvořila scénografii,
která se nezáměrně prolnula se scénou Jana Štěpánka uvnitř. Hned ve
druhém obrazu vjel na jeviště muž v pitoreskně zmenšeném kabrioletu,
následován ochrankou v černých oblecích. Jako by Fischerovi bodyguardi
vtrhli do divadelní přítomnosti Dogville dánského filmaře Larse von Triera
a pronásledovali bezbrannou Grace. Do venkovského prostředí svými
třpytivými šaty nezapadající dívka chvíli předtím požádala o pomoc
místního povaleče Toma, který v Dogville žije z otcovy penze a z dlouhé
chvíle se pasoval na spisovatele. Tom přes nabídnutou odměnu ochotně zalže
a odešle její pronásledovatele zpátky směrem na Georgetown. Tajemná Grace
mu přináší příležitost ověřit si v praxi poznatky načerpané
„dolováním“, jak říká studiu povah svých sousedů v nevelkém
městečku. Hrozba je zažehnána, ale to nejtěžší Grace teprve čeká –
přesvědčit místní obyvatele, aby ji přijali mezi sebe, a ona tak unikla
pronásledování. Nechtěně tak na vlastní kůži prověří, nakolik jsou
zdejší lidé dobří a čestní, jak se ji snaží přesvědčit Tom.
Grace: Ti lidé se snaží, jak jen to jde. A nemají to snadné.
Během přednášky o přijímání se Tom rozhodne městečko seznámit
s Grace jako příkladem, jak přijmout změnu. V úvodu přednášky
inscenace odhalí svůj základní princip – chvatné příchody dvou
desítek herců představujících občany Dogville. Ti se tu a tam musí
sejít, zejména proto, aby se poradili o osudu jejich schovanky Grace. Jak
rychle herci na scénu vejdou, dokáží se i organizovaně vytratit. Leč
kolikrát ne tak rychle, aby jejich příchody a odchody nerušily. Někdy
o sebe brkají a divák se přistihne při tom, jak hercům drží palce, aby
to stihli, než začne další scéna. Rytmus jim udává Štěpánkova
scénografie hranatých dřevotřískových domečků rozmístěná do
objemného oblouku návsi, z něhož není někdy jednoduché rychle a
nenápadně odejít. S reprízami získají aktéři trénink a klopotný dojem
poleví. Přetrvá mechanické střídání davových a intimních scén
narušující spád děje. Kontrastem k nim jsou přechody jednoduše
pojednané světelnými změnami.
Starousedlíci souboru Národního divadla
Vymanit se z pout divadelní adaptace dánského dramatika Christiana
Lollika vázané autorskými právy a především původní filmovou předlohou
nebylo nejspíše pro překladatelku Danu Hábovou a dramaturgyni Ivu
Klestilovou snadné. Šustot papíru se dařilo překonat až zkušeným
členům souboru. Vývoj postavy pedantské matky Very výstižně postihla
Taťjana Medvecká. Přechází od rozjařené polohy přes rozčarování
k zatrpklé a pomstychtivé manželce nevěrného sedláckého burana Aloise
Švehlíka. Ten postavu Chucka pojímá jako apatického, do práce
zahleděného dacana. Nenechává ho na pokoji Gracina krása, na niž si chce
neodbytně sáhnout. Jan Hartl dává každé promluvě roztřeseného
slabozrakého Jacka svůj čas. Jeho slova přicházejí ze světa, v němž
není příliš k vidění. Do něj postupně proniká Grace a odkryje to
nejpalčivější – jeho úplnou slepotu. Ztěžka roztáhne dlouho
nepoužívané závěsy a Hartlův Jack se rozpačitě přizná. Za zády herců
se objeví obrovské panorama.
Kakofonie Hájka a Žáčkové
Kupodivu je odhalení Jackovy slepoty řešeno scénograficky výrazněji
než důležitý dramatický zvrat – vyvěšení policejního oznámení
o pátrání po Grace kvůli bankovnímu přepadení. Policistka na jeden
z domečků připíchne list papíru, který se na velké scéně lehce
ztratí, a nebýt navazujících dialogů, na přítomnou hrozbu by se lehce
zapomnělo. Pod její tíhou se situace přiostřuje a hlavní hrdina Tom
v podání Jana Hájka je postaven před neslučitelnou volbu zachránit Grace,
nebo vlastní pověst. Hájkova mluva je ale od začátku do konce stejně
tupá, postrádající vnitřní logiku. Když mluví o strachu, jen strojově
odříkává naučený text v přesných kadencích. Tomův cit ke Grace je
v jeho výkladu přetvářkou, bez přílišné uvěřitelnosti, že se mezi
nimi rodí něco jako láska. Hájkovy falešné a mnohdy zbytečně patetické
intonace, doléhající na poslední galerie, prozrazovaly, že herci záleží
víc na tom, aby byl slyšet, než aby cokoli sděloval. Lucie Žáčková
v hlavní roli Grace svým vzezřením a monotónním hlasem dívky z hospody
páté cenové nijak nenaznačovala skutečný původ své postavy. Svým
přirozeným buranstvím občany Dogville předčila tak dokonale, až herečka
vlastním naturelem málem zničila dramatickou situaci. Ve scénách s Hájkem
navíc rychle přejala jeho falešné intonace a z dialogů společně
vytvořili protivné nebo v lepším případě nudné kakofonie. Pro herečku
jejích kvalit je svěřená role nadlidským úkolem, což neskryje ani za
„strnulost zvířete v ohrožení“, o níž hovoří Grace. Umění herců
starší gardy Národního divadla nestačila, ač Alois Švehlík přesnými
gesty a jasně formulovanými promluvami své postavy Chucka nabízel
Žáčkové cestu k alespoň nějakému hereckému výrazu. Naproti tomu přes
veškerou snahu maskovat kostýmem (zejména brýlemi a šátkem) půvab Sabiny
Králové v roli nevzhledné venkovanky Liz zazářila na jevišti herečka
v plné kráse. Až bylo těžké pochopit, proč se muži z Dogville
otáčejí zrovna za Žáčkovou. Možná jen proto, že je zatím
neokoukaná.
Režisér Miroslav Krobot vystavěl divadelní Dogville zejména na slově a
ve spojení s Grace, snažící se zavděčit všem jeho obyvatelům, na
vzniklých komických situacích. První dvě třetiny inscenace jsou úsměvnou
konverzační komedií, která se přelévá v tragédii bez hrdinů –
nepochopitelný morální kolabs všech, nehledě na jejich ideály a hodnoty.
Vztah uširvoucího Toma a cuchtovité Grace už k závěru příliš nezaujme,
snad jen tím, zda ji Tom jako snad poslední v obci taky znásilní.
Závěrečný dramatický zvrat přináší pouze úlevu z konce představení.
Na druhé premiéře tleskalo poloprázdné hlediště vlažně a především
ze slušnosti, ale nutno říct, že až do úplného konce, kdy omylem
zvednutá opona vyvolala ještě poslední záchvěv potlesku.
Dogville a Lidice?
Před Stavovským divadlem už čekala tři nablýskaná Audi, která hned na
druhý den zavezla premiéra Fischera na místo bývalých Lidic, kde probíhala
vzpomínka u příležitosti 68. výročí jejich vyhlazení. Naplánovat
první premiéru Dogville na 10. června je vskutku odvážný dramaturgický
tah, jehož smysl je stejně nepochopitelný jako vyznění banální morality
zkažené především hereckými výkony dvou protagonistů a nepříliš
funkční scénou, kterou zachraňují hereckými výkony zkušenější
členové souboru.
{youtube}bvjsW5tveuA{/youtube}
Napsat komentář