Pavel Kohout napsal sice hru Eine kleine Machtmusik loni v rámci mozartovského roku, ale dosud nebyla nikde zinscenována. A tak byla ve světové premiéře (pod poněkud nejapným názvem Malá hudba moci) v překladu autora a Tomáše Kafky uvedena činohrou pražského Národního divadla (režie: Michal Dočekal) jako otvírací představení Pražského divadelního festivalu německého jazyka.
Svědky moční hudby jsme byli hned od začátku, ještě předtím než představení začalo. Potentáti festivalu a rozličné nechutné postavy politického spektra, potažmo z managementu sponzorujících firem mají bůhvíproč potřebu otravovat jalovými řečmi na kulturních a uměleckých akcích, jež nějak zasponzorovali nebo zaštítili. To je samozřejmě i chyba organizátorů, kteří, tak jako všichni v kulturní sféře, si na politiky stěžují, ale zároveň se neustále lísají do jejich přízně. Tento úvod dal celému představení nový hořký rozměr.
Kohoutova nová hra se na modelovém životopisu Wolfganga Mazorta, talentovaného dirigenta a kdysi levicového aktivisty, posléze svědomitého úředníka, zabývá, jak už název říká, mocí. Ta má trojí podobu, jednak – pochopitelně – moc totalitního státu, zde reprezentována komunistickou NDR a její tajnou policií, která významně do Mazortova života zasáhne. Za druhé moc kapitalistického státu, tedy velkých firem – zde ji ztělesňuje Mazortův tchán. A konečně moc nejdrtivější – těžko můžeme v tomto smyslu napsat moc lásky – prostě moc ženy. Mazortova manželka Bibi je každopádně démonickou figurou, která Mazortovi život nezkomplikuje, tak jako dvě předcházející moci, ale úplně zničí, ovládne, zlikviduje. Možná právě tohle bychom mohli brát jako mravní poučení ze hry – notně otřepané sice, ale stále otřásající – jakákoli nelidská mašinérie se nás nemůže dotknout tolik jako naši „nejbližší“.
Samozřejmě že hlavní hrdina je slaboch, a v mnohém je jen přelétavý hejsek – jak opravdově to asi myslí se svým levičáckým idealismem, když při prvním příslibu muzikantské slávy ideály odkopne a radostně poklonkuje jakékoli moci, která se mu naskytne. Zábavné a mnohokrát již užité, leč stále fungující jsou samozřejmě scény konfrontující západního levičáka s realitou reálného socialismu. Modelovým, stejně jako celé drama, musí být i konec – tedy jednoznačný vývoj z idealisty v pragmatika, z umělce v úředníka.
Hra má občas problém s věrohodností, nicméně intenzivně jí pomáhá inscenace – výborné herecké výkony, počínaje samotným Janem Dolanským v roli Mazorta přes všechny tři reprezentanty moci – agenta Davida Prachaře, magnáta Davida Matáska a manželku Antonii Talackovou. Za zmínku rozhodně stojí i výkon Františka Němce v roli recepčního. Scéna Luboše Svobody vynalézavě pracuje s různými variantami designu v socialistické i kapitalistické Evropě od osmdesátých let do současnosti, různě se stěhující byty a hospody pak dávají najevo potěšující skutečnost, že se výjimečně nešetřilo. Na adresu Kohoutovu zazněly mnohé kritické hlasy, jeho hra však soudobou českou dramatickou produkci – lze-li o takové vůbec hovořit – přesahuje o několik tříd. Rovněž zaznělo, že není výhra, pokud Národní sice uvedlo novinku Kohouta, ale Havlovu ne. Pro Havla to určitě výhra není: zatímco Dočekalova inscenace v Národním Kohoutově hře, tam, kde je slabší, výrazně pomohla, očekávat od Vinohradského divadla inscenaci, která by nebyla vyloženě mizerná, není při zdravém rozumu dost dobře možné.
(psáno z předpremiéry 8. listopadu 2007)
Pavel Kohout: Malá hudba moci
Činohra Národního divadla v Praze ve Stavovském divadle
světová premiéra 9. listopadu 2007
Překlad Pavel Kohout a Tomáš Kafka
režie Michal Dočekal, scéna Luboš Svoboda,
kostýmy Katarína Hollá, dramaturgie Daria Ullrichová,
hudební spolupráce Michal Novinski a Jan P. Muchow
hrají Jan Dolanský, Antonie Talacková, Petra Špalková,
David Prachař, David Matásek, František Němec,
Michal Slaný, Petr Pelzer a další.
Napsat komentář