Realizační tým okolo ředitele a režiséra Městských divadel
pražských Ondřeje Zajíce vzal na sebe nelehký, ale jistě dlouho vysněný
úkol, přivést na prkna pražského divadla ABC monumentální opus Jean
Clauda Carriéra Mahabharáta. Ztvárnění nejslavnějšího indického eposu
byl do značné míry bombastický experiment, který ale ne
úplně vyšel.
Nebyl to totiž snadný úkol – zdálo by se dokonce, že přiblížit
největší indický epos českému divákovi by mohlo být zhola nemožné. Je
opravdu velmi obtížné se hned od začátku orientovat v ději a ztotožnit
se s postavami. Proto je Mahabharáta opravdovou lahůdkou víceméně pouze
pro nadšence indické kultury nebo hinduisty. V ABC se ale pokusili tuto
kulturní bránu prorazit a v touze po efektu a snadném pochopení zabalili
inscenaci do jakési podivné kostýmové show, ve které to na konci vypadá
skoro jako u Daniela Nekonečného.
Samotný děj plyne poměrně souvisle, bez nějakých slabších míst,
škoda jen, že se herci i s diváky ztrácejí ve směsi desítek drobných
příběhů, z nichž ten hlavní, tedy bratrovražedný souboj dvou
znepřátelených pokrevně spřízněných rodů, se objeví až v druhé
části představení. A teprve pak to stojí za to!
Pověstná inscenace Petera Brooka, která měla premiéru v roce
1985 v lomu nedaleko Paříže, trvala deset hodin. V ABC se podařilo epos
zkrátit na tři a půl hodiny, několik desítek motivů či situací muselo
nutně vypadnout a celá sága, která je vlastně příběhem lidstva od jeho
počátků až po naše věky, se před námi zjevuje ve zhuštěné verzi.
Úmysl inscenátorů byl v tomto pohledu jistě dobrý. Ovšem za
jakou cenu?
Mahabharáta se v ABC
stává něčím mezi produkcí z Bollywoodu (kde se jedná jen o to, aby
z toho byla velmi výpravná show) a indickou verzí Pána
prstenů.
Pro českého diváka bohužel vždycky zůstane Mahabharáta jenom „hrou
na Indii“, vždycky to bude jenom velké plátno, nikdy přirozená pravda.
Což ovšem není úplně chyba inscenátorů jako spíše
společensko-kulturního povědomí. Snad právě proto se ale Mahabharáta
v ABC stává něčím mezi produkcí z Bollywoodu (kde jde skutečně jen
o to, aby z toho byla velmi výpravná show) a indickou verzí Pána prstenů.
Je to na začátku dějově velmi složité, postavy přicházejí a
odcházejí, rodí se a umírají, vstupují do konfliktů, které nakonec
všechny vyústí v jednu bitvu a pak, v totální destrukci všech a všeho,
docházejí do pomyslného zásvětí, aby po nich zůstala jen a pouze kniha
s textem Mahabharáty. To vše je zabaleno do vznešených, ale mírně
přeplácaných kostýmů a za doprovodu dunivé hudby, která by jistě
slušela modernímu filmovému zpracování, ale na jeviště je to
trochu moc.
Co funguje docela znamenitě, je scéna Adama Pitry. Jakkoli se první část
velkého vyprávění odehrává před zataženou, leč průsvitnou oponou, za
níž se během toho dějí pouze dokreslující obrazy a symboly, celé
ladění inscenace do hnědo-béžové působí zajímavě. Velmi pěkný je
motiv oranžového pruhu látky, který se line celou inscenací jako pergamen,
na který se píše, jako látka pro zavazování očí, jako pupeční
šňůra, ale i jako symbol života, který každý z bojujících dostal do
vínku. Zajímavě působí i promítání iluzorních obrazů na průsvitnou
oponu, stejně jako velké štíty, které odrážejí světlo a vytvářejí
dojem magické energie či visuté plošiny využité všude možně po
jevišti. Na konci dojde i na rachejtle a spoustu kouře, takže to vypadá
jako výpravný a dobře zaplacený kabaret. Nicméně scénický pocit, že se
epos zrodil odkudsi ze tmy, z dávna, že se nám teď vyloupl ze snové
skořápky a pak zas odejde do tmy, hlavně díky svícení plní
svůj účel.
Zdá se, že se herci
i s diváky ztrácejí ve směsi desítek drobných příběhů, z nichž ten
hlavní, tedy bratrovražedný souboj dvou znepřátelených pokrevně
spřízněných rodů, se objeví až v druhé části
představení.
K celkovému dobrému dojmu by, pokud by šlo pouze a jedině o velkou
výpravnou show, přidávala plusové body i taneční čísla. Zejména místa
konečné bitvy na ostří meče jsou choreograficky velmi dobře zvládnuta. Na
to, jak málo postav se na jevišti účastní samotné bitvy a jak je prostor
ABC na takovouto monumentalitu omezený, je pocit ohrožení během
několikadenního souboje sugestivní. Připomíná to rituální tance. Horší
je to už v místech, kdy se herci bijí na forbíně nebo v malém počtu.
Tam každá rána, která je jen naznačená, vynikne a ruší. A to
je škoda.
Co v celkovém dojmu z inscenace nefunguje, je herectví, které se na tak
velké ploše ztrácí v jednotlivostech, svádí k přemíře exprese, ani
jedna z postav nemá nějaký výraznější vývojový oblouk. To je v tomto
případě zdá se více vina režiséra než herců. Ti celý epos mohou
obsáhnout jen velmi obtížně, což se jim nikdo v tak rozsáhlém díle
nemůže divit, a tak když už má něco vyniknout, jsou to postavičky
zkarikované a operně vytrčené na forbínu. Příkladem toho je Oldřich
Vízner v roli mudrce Bhíšmy, který jako by z oka vypadl Gandalfovi
Bílému – nejen bílým rouchem, ale i dlouhým vousem a holí. Jenže to
prostě a jednoduše v celé jeho vážnosti působí směšně. Stejně tak
Kršnu si asi každý, kdo někdy viděl jeho vyznavače tančit po Praze,
představoval jinak. Že přijde dobrotivý a neutrální Jiří Hána, nebylo
takové překvapení, jako spíše to, že přijde celý v modrém a na jeho
jednání není ani špetka božskosti. Spíše je to úlisný manipulátor,
který to ale se všemi vlastně myslí hrozně dobře. Mělo to tak být?
Podobně je na tom i Ganeša, zapisovatel se sloní hlavou. Ta ční nad všemi
jako pohybující se monument. Škoda jen, že i v tomto případě zůstalo
jen u náznaku.
Samozřejmě to nejsou jediné případy obtížně zvládnutelných rolí.
Pro Vladimíra Čecha je skutečně nevděčný úkol hrát slepého krále
Dhrtaraštru, jemuž bylo narežírováno prakticky po celou dobu stát mlčky
na kraji jeviště a občas se na dálku zapojit do diskuze. O to
výraznější je ale vedle něj Veronika Gajerová jako jeho žena Gandhárí,
které věříme její zoufalství a hysterické výlevy nad tragikou rodu.
Stejně tak je ve svém výrazu skvostná a naprosto přesvědčivá Luba
Skořepová, která hraje pramáti obou rodů Satjavatí. Už to není jen
archetypální mytická postava, na rozdíl od ostatních je nádherně
živoucí a dokáže v retrospektivě zafungovat i jako úžasně svůdná
„dvacítka“.
K celkovému dobrému
dojmu by, pokud by šlo pouze a jedině o velkou výpravnou show, přidávala
plusové body i taneční čísla. Zejména místa konečné bitvy na ostří
meče jsou velmi dobře zvládnuta.
Problém je v tom, že herci jaksi na jevišti nemají co hrát.
Monumentalita eposu to prostě a jednoduše nedovoluje. Jen co se rozehraje
nějaký konflikt, hned ho střídá jiný, a tak nezbude než se uchýlit
k řevu a velkým gestům, abychom si silné momenty alespoň nějak užili.
Příkladem takového momentu, kdy se spíše nevěřícně popadáme za
břicha, je hned úvodní scéna jakési divné pantomimy na téma zrození
věků. Postavy se nám komíhají před očima, cosi dělají, dokonce dojde
i na velmi naznačený souboj a teprve do toho všeho vstupuje autor eposu
Vjása, aby začal psát. Není to nejlepší začátek a působí to velmi
banálně, až směšně.
Spíš než o velký příběh jde v prvé řadě o velkou podívanou. Ale
o podívanou, která není úplně plytká, nese s sebou velká poslání. Je
jich tam ale tak moc, že si z toho všeho neodnášíme vlastně nic než
zážitek jako z cirkusu. Na dílčí čísla se (až na několik výjimek)
zapomíná. Když už divák projevil tu odvahu tři a půl hodiny sedět na
místě a dívat se na příběh, ve kterém se pro jeho složitost ztratil po
prvních dvaceti minutách, ale asi nakonec neodchází úplně zklamán –
ten cirkus měl všechno, co měl mít (od slona přes meče a visuté hrazdy,
akrobatická čísla až po klauny), a za své peníze jsme si přišli na
své – alespoň můžeme říkat, že už snad víme, co je to ta
Mahabharáta.
Městská divadla pražská – Divadlo ABC
Jean-Claude Carriere: Mahabharáta
Režie: Ondřej Zajíc
Překlad: Nina Vangeli
Dramaturgie: Věra Mašková
Scéna: Adam Pitra
Kostýmy: Tomáš Kypta
Hrají: Jiří Hána, Jan Vlasák, Oldřich Vízner,
Vladimír Čech, Veronika Gajerová, Hanuš Bor, Luba Skořepová, Roman
Říčař, Jaromír Nosek, Zuzana Kajnarová, Lukáš Příkazský a další
Premiéra: 12. září 2009 v Divadle ABC, psáno
z reprízy 24. října 2009
Napsat komentář