Od svého kolegy a nekulturního šéfredaktora Vaška Bartoše dostávám
poslední dobou samé zajímavé, ale čím dál tím náročnější úkoly.
Tentokrát mne upozornil na zajímavý projekt „Let číslo 321“ divadelní
společnosti Kulich, pod nímž je (mimo jiné) podepsán i bývalý
šéfredaktor Nekultury Ladislav Karpianus. Dávají to prý Na Prádle a mělo
by mě zajímat, jak vypadá hra z pera recenzentova. Inu, rozhodl jsem se to
prozkoumat.
Přivítala mne malebná a velmi dobře známá kavárna Divadla Na Prádle,
tentokráte však přeměněná v letištní VIP salonek. Jednoduchý stůl,
nějaké ty židle a červená letištní páska oddělující diváctvo od
jeviště. U vchodu jsem letmo zahlédl ulízaného šviháka, ženu v zelené
uniformě a dva bílé Araby, kteří (byť měli na sobě dlouhá roucha a
šátky na hlavách) měli do svých originálních protějšků na první
pohled hodně daleko. Měl jsem snad již v této chvíli váhat nad tím, co
mě čeká a nemine?
Záhy se ukáže, že se zde setkávají samé vypečené firmy: Severní
Korejka Chung Cha (Lucie Radimerská), Afgánka Nasira (Jana Valentová), dva
arabští bratři Ahmed (Josef Horák) a Babur (Michal Hnátek), Rus Ivan (Petr
Florián) a hosteska Božka (Gabriela Dorantová), která po celou dobu
představení rozhodně nezapře svou inteligenci velmi poctivé blondýny. Má
na starosti sehnat pro Ivana hamburger a hranolky. Jsme po celou dobu napjatí,
zda se jí to nakonec povede či ne. Ostatní postavy se tu sešly, aby
naplánovaly a následně provedly další z teroristických útoků, podobný
tomu z 11. září. O tom, že jsou to všechno ještě větší blbci, než
jsme doufali, není pochyb hned od začátku.
O co jde? Ruský mafián Ivan si sezval několik (typických) zástupců
Východu, aby jim vysvětlil plán jejich příští akce – leteckého útoku
na USA. Vše si mají v klidu projít na letišti ještě před tím, než
nasednou do letadla. A protože jsou to ve svých oborech profesionálové na
slovo vzatí, předpokládá se, že vše proběhne naprosto hladce, všichni
s chladnou hlavou obětují své životy a Ivanovi se konečně podaří akce,
do které nacpal nemálo peněz. Jak tomu ale v takové taškařici bývá, nic
není tak snadné, jak snadno se to naplánuje.
Téma teroristických útoků je sice celosvětově velmi aktuální,
bohužel to ale není téma jako dělané pro tradiční český humor a české
prostředí. Autoři si dělají legraci z terorismu (což ale není jedno
z hlavních témat, která tíží naši společnost) a snaží se ukázat, že
podobný útok by se dal klidně plánovat třeba ve VIP salonku na ruzyňském
letišti, aniž by si toho někdo všiml. Ale to je z dnešního pohledu trochu
mimo mísu. Kdyby se jednalo například o radar v Brdech či o ropovod
Družba, asi by nám to bylo přece jen bližší. Takhle vlastně sledujeme jen
sérii hlášek a situací, které odrážejí všeobecné mediální povědomí
o terorismu, a postavy nejsou nic jiného než pouhé komické a snadno
pochopitelné karikatury.
Nečekejte zamyšlení
nad problematikou terorismu v současném světě. Ve skutečnosti jde jen
o zhruba hodinový divadelní sitcom, který neurazí, ale ničím zásadně
nenadchne. I přesto může zpříjemnit pochmurný zimní
podvečer.
Dovedu pochopit snahu autorů o velmi bujarou řachandu, to se jim moc
povedlo, ale je to řachanda pro běžného sitcomového diváka, který se po
čase rozhodl zajít do divadla, aby si připadal alespoň trochu kulturně.
Jako dramatické cvičení či hra k popukání a oživení umdlévajícího
večírku to funguje skvěle, na velkém jevišti v běžném repertoáru by to
neuspělo. Herectví je ryze groteskní, postavy jsou vtipné typové
karikatury – Arabové jsou úplně jako Pat a Mat v hábitech a s dynamitem
u pasu, Afgánka ve stylové zelené vojenské uniformě potlačuje silný
sexuální pud a skrytě miluje mafiána Ivana (po celou dobu se mu to snaží
„nenápadně“ naznačit). Ivan, kterému se časem všechno poněkud vymkne
z rukou, je oblečen v šatech podle posledního nejmódnějšího střihu a
pohybuje se po scéně s kufříkem a ulízanými vlasy. Pětici doplňuje
oddaná, leč úplně blbá Severní Korejka, toužící padnout za vlast.
Každá z postav má své vnitřní přesvědčení. Je to představení pro
zábavu diváků i herců, žádné velké psychologické herectví v tom
opravdu není.
Na malém prostoru kavárny Na Prádle se toho vpravdě moc hrát nedá.
A je to znát. Celá tíha sedí spíše na slovním humoru, jehož je místy
až moc, ale když už dojde na akci, tak ta (v rámci možností) stojí za
to. Jako například simulace letu a přebírání velení letadla. Jakkoli se
neubráníme pocitu, že jsme to už někde viděli, neohrabaná manipulace
s kniplem v kabině či synchronizované záklony při vzletu letadla jsou
vtipné a potěší. Podobně jako oni dva arabští teroristé, kteří jsou
coby sehraná banda cvoků vlastně k sežrání. Zejména hodně slabomyslný
Badur, připomínající Clingera z MASH 4077. Nadšený, snaživý, ale vždy
něco zvrtá. A to ještě ani nenastoupil do letadla. Musíme ho jako komickou
postavičku milovat už od začátku. Ostatní postavy bohužel, jak už bylo
řečeno, končí u typových karikatur.
I přes některé vtipné akční momenty hodinová inscenace poměrně
kolísá. Zádrhel je právě v té poněkud prvoplánové situační komice,
která postrádá lehkost a jakýsi nápaditý nadhled (který je například
k vidění v show „Achmed, mrtvý terorista“). Stále bádáme, kam se
celý děj posune, zda se bude o velkém útoku jen pořád dokola mluvit, nebo
se staneme jeho svědky. Než dojde k něčemu pořádnému, trvá to dost
dlouho a rádoby vtipným momentům schází gradace. Vše se pořád dokola
omílá a stagnuje na jednom místě a je cítit snaha dostat z dané situace
co nejvíc. Či ještě lépe – snaha danou situaci co nejvíce okecat. Jeden
vtip tak v určitých místech střídá druhý v takové kadenci, že si je
nemůžeme užít a zcela nám uniká jejich pointa. Navíc je nám vývoj
setkání jasný hned od začátku a neustále se vršící samoúčelné vtipy
nám už pěkně lezou na nervy. „A přesně kvůli tomu Big Ben ještě
stojí,“ prohodí Ivan při pohledu na modlící se kolegy, kteří náhle bez
upozornění přerušili nácvik připravované akce. „Naplánovat akci na
pravé poledne bylo zkrátka krátkozraké.“ První takový inteligentnější
vtip přichází zhruba v polovině hry.
„Dámy a pánové,
zanedlouho budeme, ehm, „přistávat“. Kdo nechce, nepoutá se. Kdo chce,
může si zapálit. Jestli je někdo z vás pobožný, teď je vhodná doba
k modlitbě.“
Představení začíná být opravdu zajímavé v momentě, kdy porada
skončí a teroristé spolu s cestujícími konečně vstupují na palubu
letadla. Tu se projeví jejich strach – doteď to byla hra (víceméně se
slovy), nyní přichází realita. Za několik hodin tito lidé položí své
životy za určitou myšlenku. Skončí jako komické oběti nějaké
zvláštní náboženské filozofie. A tak to začne být i jemně
tragikomické, až patetické: „Vzpomínáš, Nasíro, jak ses mě ptala,
proč mám tak málo přátel? Tady máš odpověď. Všichni se dřív nebo
později zabijou.“ A tak i Nasíra s velkou mírou sebezapření opouští
milovaného Ivana a nasedá do letadla. To už je prostě ten byznys.
Když je tedy po všem a celá tahle švanda se za pár hodin skončí
v troskách letadla nabořeného do některého z amerických monumentů,
zbývá už jediná otázka – podařilo se Božce obstarat ten hamburger
s hranolky? Cynická a typicky česká tečka za politicky i nábožensky
nekorektní hrou.
Michal Jakl, Ladislav Karpianus
Let číslo 321
Režie: Tereza Ludvíková
Námět: Ladislav Karpianus, Vašek Pavlečka
Scénář: Michal Jakl, Ladislav Karpianus
Scénografie: Šárka Urbanovská
Hrají: Petr Florián, Michal Hnátek, Josef Horák, Jana
Valentová, Lucie Radimerská a Gabriela Dorantová
Premiéra: 25. listopadu 2009, psáno z reprízy
16. prosince 2009
Napsat komentář