Inscenace německé divadelní hry Ledňáčci si svou českou premiéru
odbyla před rokem v Divadle v Řeznické. Počátkem letošního května se
v nezměněném hereckém obsazení přestěhovala do prostoru pražské
Reduty. Ledňáčci jsou příběhem milostného trojúhelníku. V inscenaci
režisérky Jitky Rudolfové je v nich dostatek prostoru pro intimní zpovědi,
lehkou absurditu situací i sarkastický humor.
Text německé autorky Tine Rahel Völcker představuje na první pohled
jednoduchou zápletku. Skladatel filmové hudby Karl potkává na břehu
zamrzlého jezera mladou Josi. A protože dívka přesně odpovídá tomu, co
by mohlo zrušit stereotyp, který začíná ubíjet jeho současný vztah
s třicátnicí Evou, přivede ji k nim domů. Jenže namísto toho, aby Josi
druhý den ráno odešla, začíná prorůstat do zavedeného vztahu.
Jitka Rudolfová se chopila prostoru, který příběh nabízí, a
Ledňáčci se v její režii stali intimním psychologickým dramatem.
Prostřednictvím filmových projekcí, v nichž postavy téměř
dokumentárním způsobem hovoří o svých subjektivních pocitech, o své
minulosti nebo popisují přítomné události, umocňuje komorní ladění
inscenace. Tyto psychologické zpovědi jsou zároveň funkčně propojeny
s děním na scéně a spolu vytvářejí nanejvýš intimní sondu do nastalé
situace. Dokumentární strohost výpovědí zároveň postupně vytváří
atmosféru psychologického thrilleru, kde není až tak jisté, kdo bude
nakonec obětí. Toto ladění podporuje také jednoduchá scéna Terezie
Honsové, převážně potažená bílým plátnem, na jehož povrch jsou
projekce promítány.
V Ledňáčcích zároveň zbyl dostatek prostoru pro absurdní atmosféru
situace, do které všichni zúčastnění zabředli na neurčitě dlouhou dobu
bez možnosti úniku, a ve druhé polovině inscenace se výjimečně dobře
daří rozvinout také břitce sarkastickou rovinu příběhu. Obě polohy
inscenaci nesmírně prospívají a dovolují divákovi motiv lolita versus
žena nahlédnout z různých úhlů a různých žánrových poloh. Po
90 minutách zjistíte, že Ledňáčci problém nastínili tak barvitě, jako
se to jinde nemusí podařit ani za celý večer.
Skutečnou lahůdkou je v Ledňáčcích Hana Vágnerová jako třicátnice
Eva. Vágnerová podává mimořádně soustředěný výkon stavějící na
detailech. Díky tomu je Eva maximálně charakterově plastická a
uvěřitelná, ačkoliv se nemusí uchylovat k přepjatě emotivním scénám.
Obojím Vágnerová zároveň vytváří potřebný kontrast vůči téměř
dětské Josi. Od pasivního šoku Evu obratně posouvá přes racionální
uvědomění vlastní hodnoty až k opojení i zděšení z pocitu psychické
převahy. Výborně se jí podařilo skloubit také dokumentární strohost a
intimitu zpovědí v rámci filmových projekcí. Vágnerová projevuje velký
talent pro využití komického potenciálu textu a spolu s citem pro správné
načasování je to právě ona, kdo převážně naplňuje sarkastickou rovinu
inscenace.
Oproti ní Zuzana Stavná v roli Josi působí dětsky nekomplikovaně.
Ačkoliv se jí i při udržení potřebného kontrastu vůči starší sokyni
daří do projevů Josi vpravit také skrytou zákeřnost a brutalitu nevědomou
si svých důsledků, přesto se v některých momentech zdá, že Stavná
klouže po textu a neproniká do jeho hloubky. V některých momentech tak
Josina jednoduchost působí přehrávanou afektovaností. To sice podporuje
obraz útočné lolitky, ale Stavná tuto polohu převádí i do pasáží, kdy
mají na povrch vyplouvat její intimní dojmy a postřehy.
Jakub Žáček jako Karl je mužem na pokraji krize středního věku, který
chvíli utíká k pubertálním a chvíli k dospělým přetvářkám. Více
mu sedí druhá poloha v konfliktech s Evou, které se vyhrocují v závěru
inscenace. Žáčkovi se ale daří také vpravovat do inscenace její absurdní
podtext.
Doufejme, že Ledňáčkům se bude i po přesídlení do pražské Reduty
dařit, protože jsou příležitostí vidět povedenou komorní inscenaci.
Reduta, Praha
Tine Rahel Völcker: Ledňáčci
Překlad: Magdalena Štulcová
Režie: Jitka Rudolfová
Scéna, kostýmy: Terezie Honsová
Projekce: Aleš Zemene
Hrají: Jakub Žáček, Zuzana Stavná, Hana Vágnerová
Premiéra: 8. dubna 2011, psáno z představení
3. května 2012
Napsat komentář