Starší, ale pozoruhodná inscenace Švandova divadla Škola pro ženy aneb další Moliére na stránkách NeKultury. Vojenská disciplína, láska a cena Thálie v jedné inscenaci. Čtěte dál a uvidíte, jak to všechno funguje dohromady…
Ne všechny recenze, které si zde budete moci přečíst, budou o nové premiéře. Sem tam budeme připomínat inscenace, které jsou už sice trochu zaprášené, ale svého času způsobily rozruch a ještě se stále hrají. První z nich je Moliérova Škola pro ženy ve Švandově divadle. Tento Moliérův přechodový text mezi fraškou a "vysokou komedií", do které patří všichni slavní Lakomci, Misantropové či Tartuffové, je poměrně málo hraný. Ale inscenace šéfa Švandova divadla Daniela Hrbka dokazuje, že je tento text opomíjen neprávem.
Rozdíl mezi vysokou komedií a fraškou, jakou jsou třeba Scapinova šibalství, je v propracovanosti postav. Zatímco ve frašce jsou postavy typizované a bez propracovanější psychologie, u vysokých komedií je právě hloubka postavy důležitá. A v tomto textu můžeme nalézt oba přístupy.
Oním "charakterem" je v této hře postava Arnoulfa, který kdesi v minulosti přijme opatrovnictví mladé dívky s tím, že si z ní vychová ideální manželku. Ivan Řezáč, který Arnoulfa hraje, je plamenným kritikem paroháčství, a tak nechce být ostatním pro smích. A proto vyučuje a vyučuje, sepíše dokonce i příručku pro správné manželky, jejíž předčítání patří k vrcholům inscenace. Nadšený Arnoulf ani nenechá svou schovanku Anežku (Tereza Hofová) dočíst a sám jí text předříkává. Zpočátku dětsky naivní Anežka postupem času procitá a poznává svět kolem, aby se z ní nakonec stala suverénní žena, která je schopná se vzepřít svému opatrovníkovi. Pravda, procitne hlavně díky mladému Horácovi (Viktor Limr), který je zpočátku přelétavým frajírkem, ale s tím, jak musí překonávat překážky na cestě k Anežce, se prohlubuje jeho cit a tak trochu dospívá. Dvojice sluhů, Jiřina (Apolena Veldová) a Alan (Martin Sitta), se pohybuje na ose mezi vzpurností a hranou poslušností k Arnoulfovi, občas však některá gesta přehrávají. Problematickým prvkem herectví celé inscenace byly citace či pasáže, které jako citace měly působit – tedy gesta či repliky, zahrané jakoby mimo text. Například z repliky "Budu stát tam, na prahu" se stalo "Budu stát tam. Na Prahu!", což bohužel příliš nevyznělo. I když jsou citace jedním ze základních komických momentů, pravděpodobně by to chtělo příště je lépe promyslet.
Problematickým momentem je pro mě vězeňská či vojenská atmosféra celé inscenace. Ta je daná hlavně scénou sestávající z vysokého zděného plotu a domu s balkonem v pozadí, který sahá až vysoko za horní portál, a používáním bodového světla v některých místech, které nutně působí jako reflektor pátrající po uprchlém vězni. Ona vojenskost byla občas znát i v hereckých projevech, sem tam se salutovalo, pochodovalo, parodoval se pochodový nápěv či projev Adolfa Hitlera. Pokud to celé mělo zdůraznit to, že Arnoulf drží Anežku ve vězení pod vojenskou disciplínou, pak toho bylo poněkud příliš, a pokud to mělo nějaký další význam, tak mi bohužel unikl.
Hrbkova inscenace je určitě diváckým a ve svém žánru i uměleckým úspěchem, který je dalším z kroků k představení Moliéra jako autora více her než pouze tří či čtyř nejslavnějších. Pokud jste příznivcem nepříliš náročné, ale přitom ne pitomé komedie, je Škola pro ženy určitě dobrá volba.
Napsat komentář