Hru Svatá země (Terre sainte) napsal v roce 2005 tehdy padesátiletý
francouzský spisovatel alžírského původu Mohamed Kacimi. Nebyl na
divadelním poli žádným nováčkem, jeho předchozí hru 1962 uvedla
o čtyři roky dříve ve svém Théâtre du Soleil Ariane Mnouchkinová,
Abrahámova zpověď byla první premiérou sezony 2002/2003 v Théâtre du
Rond-Point. Do českého prostředí jej ale poprvé přivedl až překlad Jana
Tošovského, kterého se režijně ujala Tošovského bývalá spolužačka a
častá spolupracovnice (např. Štěstí dam v DISKu, Mlčenlivá na
půdě pražského klubu Cross) Lucie Málková.
Komentovaný islámský katechizmus, který Málková v Rock Café
předkládá, je opřen o širokou škálu jevištních prostředků. Text,
dramatický sám o sobě, je vlastně „zdivadelněn“ podruhé, po
brechtovsku: od počátečního kabaretního entrée, písňové vsuvky, přes
reprodukované slovo až ke hře s osvětlením sálu (hraje se mimo jiné při
svíčkách nebo za úplné tmy) a vůbec příchodu do něj (vstupenky
kontroluje a diváky do sálu úzkou uličkou doslova nahání jeden
z herců – představující vojáka okupační armády). Když si všechny
režijní postmoderní vsuvky a autorovy alegorie odmyslíme, je příběh
Svaté země vcelku prostý, ale přesto plný nepochopitelných paradoxů:
uprostřed nekonkretizovaného válečného konfliktu, v bezejmenném arabském
městě okupovaném francouzskou armádou, čeká dívka Ímán (Týna
Průchová) na svou matku ve zpola vybombardovaném bytě. Žije zde ještě se
starším párem Aliou (Alena Štréblová) a Yadem (Ondřej Pavelka),
vyslýchat ji sem chodí voják Ian (Tomáš Krejčíř). Ani jeden z nich
(v případě Yada už) není fanatik, všechny útrapy války berou
s rozvahou a francouzský voják jako by o důvodech konfliktu nebo svého
nasazení neměl ani potuchy. Ale Amin (Igor Orozovič), Aliin a Yadův syn, je
zapálený muslim, chce se mstít a zabíjet. Když je svědkem vybombardování
sousedního domu, rozhodne se stát šahídem, mučedníkem, a potrestat tyrany
svého národa. Zabije jednoho z vojáků, a tento čin mu dodá tolik odvahy,
že před svým zatčením ještě téměř znásilní Ímán. Jeho otec Yad jej
však přistihne a raději ho sám zastřelí, než aby jeho syna soudil (a
bezesporu i popravil) vojenský tribunál okupantů.
Herecké komentáře a zcizování přicházejí vždy tam, kde by se
„tradiční“, západní divák, mohl v ději ztratit a neporozumět mu;
i pro něj jsou součástí textu bonmoty a „hlášky“, které idylické a
uvolněné líčení strastiplných osudů usnadňují a odlehčují („okupace
nám dělá díry do ponožek“; „manželství po třiceti letech je
veřejná funkce“; „orient, to jsou samý koule a žádnej mozek“).
Porozumění má také divákům dopomoci k pocitu intimního vztahu s herci
(a v druhé řadě i s postavami), který podporují občasné důvěrné
komentáře směřované z jeviště k publiku en bloc nebo konkrétnímu
divákovi, ale i průběžné podávání občerstvení na stolky v obou
prvních řadách (hrací prostor z nízkých praktikáblů je postaven jako
avenue mezi dvěma proti sobě stojícími hledišti). Ondřej Pavelka
v průběhu rozdává pistácie a Lenka Štréblová (nebo už Alia?) se před
začátkem představení snaží prodávat sklenice [sic!] vína po
250 korunách (nadsazená cena má nejspíš evokovat jeho nedostupnost a
vzácnost). Každá zmínka o alkoholu, penězích, pokeru nebo i obyčejné
fotografii má svoji jasně danou symboliku a často odkazuje k nějakému
závažnějšímu problému a napomáhá konfrontaci těch lidsky malých sporů
s nadlidsky velkými. V kontrastu k takto symbolicky vystavěnému textu jsou
konkrétní jevištní akce s jasným vyzněním (hyperrealistická scéna
s vařením kávy v džezvě dokázala ledově mrazit v zátylku; nahá,
strachy a zimou se třesoucí Ímán vzbuzuje nesmírný soucit, nikoliv
nemístný voyerizmus; kocour jménem Ježíš, který pobíhá mimo byt kdesi
po střechách a mňouká mezi publikem, ale nikdy se neukáže).
Přestože neustálé vystupování z rolí nebo předjímání a
komentování děje mohlo Kacimiho příběh roztříštit, pomáhá naopak
k jeho větší soudržnosti a pochopitelnosti – a autorovy původní
citáty z Dostojevského Idiota, jež vložil do úst postavě Yada, se tak
stávají téměř nadbytečnými a jeví se spíše jako nepříliš povedená
snaha o postmoderní odkaz (Yadovo přirovnávání svého manželství
s Aliou k Rogožinovi a Nastasje Filipovně je totiž v rozporu s vlažným,
ale přesto funkčním vztahem, který spolu mají). Zcizování postav je
(vyslovenou) snahou o udržení distance od textu a jeho objasňování, ale
s ubíhajícím časem se zcizuje stále méně, jako by hra začala herce
požírat, islám, o kterém se stále mluví a který se vykládá, postavy
ovlivňoval, fanatizoval a nedovoloval uvolnit napětí v sále. Každý
další výstup má hutnější a hutnější atmosféru. Repliky (i dialogy),
z nichž některé se v průběhu hry opakují, nabírají na intenzitě.
Sonátová forma, jíž se text i inscenace drží, přivede nakonec diváka
(téměř za ruku) k šílenému závěru, který Ondřej Pavelka – jak sám
ve svém posledním vystoupení z role říká – nedokáže zahrát,
protože jej nedokáže pochopit. Ale navzdory tomu již zmíněné finále
proběhne. Zazní výstřel (nebo by spíše měl zaznít, když nezklame
technika) a diváci zůstanou konsternovaně hledět do tmy, neschopni tleskat,
ani se smát.
Původně jsem si pro tuto recenzi
vymyslel titulek Islám pro začátečníky, ale v knižním obchodě
Amazon.com jsem objevil, že tento titul je již v užívání: ve známé
edici totiž před několika lety vyšla kniha s názvem Islam for dummies,
která obsahuje „spoustu ikon a navigačních prvků, top-ten seznamů
s příměsí humoru a zábavy“ (jak je zmíněno v jejím popisu). Jenže
totéž, v mnohem větší míře a především v chytřejším balení, si
můžete osobně vyzvednout v divadelním Studiu Saint Germain v pražském
klubu Rock Café. Jen si místo čtyřsetstránkové knihy za 15 dolarů
odnesete hodinový zážitek, o kterém budete přemýšlet ještě po
několika měsících. A seznáte nejen, že „válka je vůl“ (jak praví
klasik), ale také že fanatiků je mezi muslimy vlastně žalostně málo.
Doporučená četba:
Malcolm
Clark: Islam for Dummies
Nakonec
zvítězí humanismus (rozhovor Kacimi-Machalická)
Mohamed Kacimi: Svatá
země
Režie: Lucie Málková
Dramaturgie: Jan Tošovský
Scéna: Jana Špalová
Kostýmy: Aneta Grňáková
Hudba: Myko
Hrají: Týna Průchová, Alena Štréblová (alt. Eva Salzmannová), Ondřej
Pavelka, Tomáš Krejčíř a Igor Orozovič
Premiéra 15. března 2009 ve Studiu Saint Germain klubu Rock Café, psáno
z reprízy 27. dubna 2009.
Napsat komentář