V makrokosmu Hvězdných válek by ředitel Hudebního divadla Karlín Egon
Kulhánek zřejmě byl kulhavým polodementním nevlastním bratrem Darth
Vadera. Záporák béčko, bečka nepoživatelné žvýkací gumy, neprodejná
pneumatika na nefunkční vehikl. Debakl oděný v sametu, nicméně
disponující jistou mocí. Takové i ještě prudší příměry zjevovaly se
plynule v mé hlavě během sledování nejnovějšího pražského
nastudování proslulé rockové opery Jesus Christ Superstar.
Jen podobná, obtížně definovaná lidská entita by totiž mohla k režii
kusu tak zásadního najmout individuum tak pochybné, jako je Gabriel Barre.
Mužská varianta Cruelly de Vill již podruhé, za honorář mnohonásobně
přesahující třicet stříbrných, zaměstnala tragikomickou divadelní
kombinaci kutila Tima a Edwarda D. Wooda Jr. Po brutálním znásilnění
Mériméeovy novely kulhánkovsko-postkratochvílovskou (koprodukce s divadlem
Ta Fantastika, pozn. red.) kumpačkou s Bělostnou pěnicí v jejím čele tak
přichází inscenace díla, jehož význam je klíčový, a to nejen
v kontextu české muzikálové scény. Produkce se sice sebevědomě tváří
jako poloviční reunion legendárního prvního nastudování v ČR (jež
jistě nejen pro mne bylo bezmála iniciačním zážitkem), jeho někdejších
kvalit ovšem nedosahuje ani z desetiny. Nikterak samozřejmě nelze zpochybnit
hlasový fond jesusovských ikon Kamila Střihavky a Báry Basikové, zřetelně
artikulovaná rutina jejich výkonů, zjevně zaviněná nedostatkem režijní
motivace však vypichuje oči a uši nutí pofňukávat.
Gabriel Barre absenci vlastní koncepce naivně maskuje skrumáží
nezvládnutých kopií scén z cizích inscenací, ušetřena ostatně
nezůstane ani Jewisonova filmová adaptace. Rozměrné jeviště karlínského
chrámu soudobého kýče nese zřetelné stopy Barreho zubní skloviny.
Hromadné scény kombinují poetiku zombiewalku s estetikou panoptikální
prudy, uprostřed tanečních scén se permanentně zjevují holiny prostoru
zející bezúčelnou prázdnotou. Prostor zde nežije, nýbrž jen zívá.
Archetypální čistota příběhu je v přímém přenosu umlácena
pouťovými pumlíči a upocenými tahači olbřímích dekorací, jejichž
přesuny soustavně retardují temporytmus inscenace. Barre sice s entuziazmem
novorozeného nosorožce mlaskavě saje cecavce vynikající Webberovy hudby a
takřka kongeniální Prostějovského transkripce skvělého Riceova libreta,
nicméně naprosto nezvládá inscenovat zpěvem a hudbou pevně sevřený tvar
a trapně si musí vypomáhat připsanými recitativy a proklamacemi (mj.
činoherní pokřik „Odveďte ho k Pilátovi!“ bezprostředně po zpívané
replice „Pilát rád s Tebou promluví, se smrtí chystej námluvy“).
Holou kůži režijnímu neumětelu zachraňuje brilantní hudební
nastudování Oty Balage, jenž byl ovšem brzy po premiéře promptně
z divadla vyexpedován, přesně v intencích pravidla potrestání dobrých
skutků zlem. Ač skvělí hudebníci drtí své nástroje o sto šest, Peter
Strenáčik je v roli Šimona Zélóta eruptivně parádním klenotem produkce,
Kornův Herodes sympaticky přehrávajícím bastardním klaunem a Pavel Polák
adekvátně pochybujícím Pilátem Pontským, žádná okolnost nemůže
zastřít fakt, že zásadní jádro případného úspěchu inscenace je
především v jevištním převodu vztahové triády na ose Ježíš –
Jidáš – Máří Magdaléna. A tam jest, přátelé, opravdu zle. Barre
totiž naprosto nedokázal vzbudit byť jen zdání fungujících emocí.
Původně přepevná stavba rockově-operní archy se pak velmi rychle stává
rozklíženým vorem, z něhož se v pofidérním rytmu překotně oddělují
jednotlivé klády. Jidáš Václava Noida Bárty s otravnou křečovitostí
permanentně exhibuje s hlasem, místo aby jednal (o bídné kvalitě pěvcovy
artikulace ani nemluvě), zrada v jeho podání není eskalací příčinných
souvislostí, ale v podstatě dílem náhody a režisérovy (z)vůle.
Legendární exmetresa MM je zde naopak exponována natolik mdle, že se prostě
nemůže státi jablkem sváru. A titulní geroj? Excelentní sólista,
v rámci týmu však De Peyrac v říze. Egomaniak, jenž težko bude
legendou.
Dokonáno jest! Barre s Kulhánkem zmrvili původně dokonalou věc, což je
jistě svého druhu umění. Však místo ovací a věnců vavřínových
zaslouží si skřipec. Či snad kříž?
Hudební divadlo Karlín, Praha
Jesus Christ Superstar
Hudba: Andrew Lloyd Webber
Libreto: Tim Rice
Přebásnil: Michael Prostějovský
Hudební nastudování: Ota Balage
Premiéra: 11. listopadu 2010, psáno z reprízy 2. dubna
2011 v 15 hodin
Napsat komentář