Ještě žiju… aneb Na železnici, dějou se věci.

Když se rozhodne zavedené kamenné divadlo, kterým bezpochyby Divadlo V Dlouhé je, uvést nějakou současnou českou hru, je to počin hodný pozornosti. A tak jsem se jednoho večera zastyděl, že v divadelní rubrice našeho deníku se inscenaci Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou podle textu Samuela Königgratze této pozornosti ještě nedostalo.

Železnice je fenomén, který je v životě každého z nás přítomen už od dětství. Aspoň u každého kluka. Poprvé právě s vláčkem nebo autíčkem můžeme něco řídit, o něčem rozhodovat. I když je to jen směr a rychlost jízdy malého vláčku. Navíc železnice je přeci jen exotičtější než auto, to má každý – zato o pohyb vlaku se starají železničáři. A právě příslušníci této poněkud tajemné subkultury výpravčích, posunovačů, pokladních i uklízeček se účastní Königgratzovy "reality show z východních Čech" (citováno z webových stránek Divadla V Dlouhé – pozn. red.).

V souladu s takto definovaným žánrem je vystavěn i děj inscenace (režie Hana Burešová). Tedy tak, že se v podstatě nic zvláštního neděje. Je to obyčejný den na jednom zapadlém nádraží, kde vlaky přijíždějí a odjíždějí, některý má zpoždění, některý jede na čas a možná přijede i všemi obávaný kontrolor dopravy Evžen. Sem tam se sice objeví nějaká absurdní komplikace (pochovaný posunovač Franta se najednou objeví mezi živými, protože omylem pochovali jeho bratra), občas zazní celkem vtipná "hláška", ale jinak se hraje nuda a rutina. Ovšem vydržet se dívat na nudu a rutinu je divácky velmi obtížný úkol. Velmi dobrým oživujícím prvkem je nádražácká hantýrka, kdy jednotlivé výrazy nebo i věty fungují jako nerozluštitelné poetismy. I to se však časem oposlouchá a tak se představení dovalí šnečím tempem až k stejně pomalé pointě.

K dynamizaci příliš nepřispívají ani dlouhé přestavby (scéna David Vávra), ve kterých se šibuje sem a tam několika pojízdnými panely, z nichž se sestavují různá vcelku realistická prostředí. Ona paralela mezi posunováním vlaků a pohybem dekorací po scéně je sice celkem snadno čitelná a zapadá do inscenace, nicméně nepůsobí příliš elegantně a bohužel i pohyb přestavujících herců a techniků vypadá nějak nekoordinovaně a zmateně.

Síla Dlouhé je jednoznačně v jejím vyrovnaném a přizpůsobivém hereckém ansámblu. Ten podává standardní výkon, ze kterého ukázněně nikdo příliš nevybočuje. Snad jen Čeněk Koliáš coby posunovač romského původu Gejza hraje výraznou dikcí a hlasitou mluvou svou postavu jako poměrně ploše komickou. Ústřední dvojice, přednosta Tonda (Miroslav Hanuš) a výpravčí Petr (Vlastimil Zavřel) jsou dva životem protřelí a zkušení železničáři, kteří už pomalu začínají být unavení životem. Sukničkář Aleš (Pavel Tesař) už je přes svoje relativní mládí pevně zaběhlý do rutiny života na stanici a je jakoby Petrem v mladších letech.

Zkrátka, pokud jste si oblíbili žánr reality show a rádi se díváte do života jiných lidí, je tato nádražácká inscenace pro vás. Pokud jse schopní si vychytat mezi vatou těch několik myšlenkových perel, je návštěva Ještě žiju… věcí ke zvážení. Ale pokud máte rádi dynamické, akcí nabité divadlo plné překvapivých zvratů, běžte radši v Dlouhé na něco jiného. Anebo rovnou jinam.