Proces s Miladou Horákovou a spol. je tématem, které bylo na českých
jevištích v nedávné době připomenuto v rámci projektu Perzekuce
inscenací Horáková x Gottwald (režie Viktorie Čermáková, premiéra
19. 3. 2006), v odborné teatrologické literatuře pak například článkem
Vladimíra Justa Teatralita politického procesu aneb „Horáková a
společníci“ jako divadelní inscenace (Divadelní revue 17, 2006).
Posledním zpracováním sledujícím průběh událostí od obžaloby až
k justičním vraždám je opera – proces, kterou pod názvem Zítra se
bude… uvádí Kolowrat, scéna Národního divadla.
O kvalitách této inscenace není pochyb – dokladem budiž mj. druhé
místo v anketě Divadelních novin Inscenace roku 2008 či dvě Ceny Alfréda
Radoka 2008 – pro skladatele Aleše Březinu v kategorii Hudba a pro
představitelku Milady Horákové, Soňu Červenou, v kategorii Nejlepší
ženský herecký výkon. Přesto, či lépe právě proto, věnujme této
inscenaci podrobnější kritickou analýzu s výhodou časového odstupu.
Libreto opery sestává z dobových materiálů (či jejich fragmentů)
dokumentujících proces s Horákovou – z přepsaných výslechů,
audiozáznamů, reakcí v dobovém tisku atp. Je doplněno o dopisy
zavražděné, báseň Jana Zábrany a také například o parafrázi
písňového textu Pavla Kohouta, který inspiroval název inscenace. Dílo bylo
vytvořeno dvaaosmdesátileté mezzosopranistce (která zde, mimochodem, zpívá
většinou kontraaltem) Soně Červené takříkajíc „na tělo“. Paralely
jejího osudu s osudem umučené političky jsou známé, inscenace je však
nijak nepřipomíná. Horáková ani Červená totiž není její ústřední
postavou. Ústřední postavou je samotný soudní proces, na jehož celkovém
vyznění se podílejí všechny umělecké složky stejnou měrou.
Ve scénické rovině je kladen důraz na detaily hyperbolizující absurditu
doby i zmanipulovaného přelíčení – a to jak v kostýmech (černé
pionýrské šátky, prokurátorův oblek ušitý z dobového tisku, řeznické
zástěrky dětských prokurátorů), tak i ve scéně a rekvizitách (pisoár
v řečnickém pultu, černá mávátka, obsah kabelky obžalované). Samotný
hrací prostor je koncipován jako soudní síň. Diváci – soudci
z lidu – jsou od dění zprvu doslova izolováni průhlednou plastovou
bariérou, poetičtěji snad bariérou desetiletí, která způsobuje, že se
jich dění na scéně, potažmo vykonstruovaný proces, vlastně netýká.
Prolínání minulosti a současnosti je však zajištěno fungováním této
stěny jako „nastaveného zrcadla“. Klišé je zde použito záměrně,
děje se tak totiž doslova. 
Využitím tohoto
principu (nasvícením plochy tak, aby odrážela obraz obecenstva) dochází
k přímému a sugestivnímu vtažení diváka do děje. Samotná scéna je
(v souladu s režijní koncepcí) minimalistická, což dává vyznít
i strohosti a pádnosti textu. Ta je také podpořena hudební složkou
inscenace. Březinova hudba je založena především na rytmice, respektive
změnách temporytmu evokujících některé práce Kurta Weila. Melodické
pasáže (např. ouvertura ve tříčtvrťovém rytmu hraná “grave“,
jejíž motiv se vrací také na úplném konci a vytváří tak hudební rámec
celého příběhu) střídají rychlé staccatové části, ve zpěvu na
hranici recitace. Celý orchestr tvoří instrumentální soubor PurPur
o šesti nástrojích vedený dirigentem Marko Ivanovićem. Ten diriguje
neobvykle čelem k divákům, čili řídí de facto celé představení. Tím
je ještě umocněn akcent na připravenost procesu s Miladou Horákovou.
Režijní koncepce Jiřího Nekvasila je založena na minimalistické
syntéze jednotlivých složek směřující k emocionálnímu účinku celého
díla. Prostá dějová linie sleduje osud Horákové (i ostatních
obviněných) od obžaloby přes soud po nezvratný rozsudek. Začíná
i končí tím, že Červená coby Horáková zaujímá své místo v publiku,
je jeho součástí, jednou z nás. Fragmentární struktura dává vyniknout
hrůzným detailům z dobových materiálů. I jednotlivá pěvecká čísla
jsou jakýmisi fragmenty, které tu plynule navazují jeden na druhý, tu
využívají „zcizování“ brechtovského střihu.
Pěvecké výkony hlavních představitelů i sboru jsou intonačně
přesné. Tato informace jistě nepřekvapí u zkušených sólistů ani sboru
Canti di Praga, ale potěší především u mladičkých „kühňat“ –
dívek z Kühnova dětského sboru, jejichž nevinné sopránky byly využity
(chtělo by se napsat zneužity) pro role prokurátorů, čímž byla opět
zdůrazněna absurdita celého procesu. Herecké kvality se naštěstí mohou
v inscenaci Zítra se bude… rovnat těm pěveckým. Soňa Červená jako
Milada Horáková po celou dobu přesně dodržuje režijní stylizaci
v gestech i ve výrazu. Její uzavřený postoj a dlaně v pěst vytvářejí
kontrapunkt k úlisnému růžolícímu prokurátorovi Josefu Urválkovi
v podání Jana Mikuška. Tomu v jeho expresivní stylizaci napomáhá také
partitura, která místy až na hranici parodie napodobuje Urválkův vysoký
hysterický hlas, jak jej známe ze záznamu (v takových pasážích si
kontratenor Mikušek vypomáhá bravurně zvládnutým falzetem).
Jiří Nekvasil s Alešem Březinou navrátili na česká jeviště
divadlo – dokument, v němž fakta hovoří sama za sebe a není třeba je
slovně komentovat. K vyjádření jasného názoru na zrůdnost monstrprocesu
bohatě vystačí stylizace v akci a scéně. Tento odstup je po celý čas
představení důsledně zachován – a oč méně je hněv či smutek
přítomen na jevišti, o to více kvasí v divákovi. Závažnosti sdělení
odpovídá preciznost provedení, ale účinnost inscenace Zítra se bude…
spočívá především v její předloze – inscenaci procesu vedeného
proti Miladě Horákové, Záviši Kalandrovi, Oldřichu Peclovi, Janu Buchalovi
a dalším. Inscenaci, která také měla svůj dramaturgický záměr, pevně
fixovaný text, dialogickou povahu i přesně rozdělené role. Inscenaci,
která by se neměla nikdy reprízovat, ale kterou je nutno stále znovu
připomínat – což v Národním divadle činí vskutku s bravurou.
Národní divadlo v Praze:
Zítra se bude…
Autor: Jiří Nekvasil, Aleš Březina
Režie: Jiří Nekvasil
Libreto: Aleš Březina, Jiří Nekvasil
Kostýmy: Daniel Dvořák
Dramaturg: Ondřej Hučín
Scéna: Daniel Dvořák
Hudba: Aleš Březina
Hudební nastudování: Marko Ivanović
Dirigent: Marko Ivanović
Sbormistr: Jiří Chvála, Jan Krejčík
Účinkují: Soňa Červená, Jan Mikušek
Dále účinkují: Kühnův dětský sbor www.kuhnata.cz, Canti di Praga www.cantidipraga.cz, instrumentální
soubor PurPur
Premiéra 9. 4. 2008, psáno z reprízy 16. 10. 2009
Napsat komentář