Humanisti (r: Jan Nebeský) v Divadle Komedie jsou, i když je to nehorázné klišé, inscenací dvou rozdílných polovin. A to tak rozdílných, že skoro jako by ani nepatřily do jedné inscenace. No a výsledek podle toho vypadá.
První, podle celkem spolehlivých zdrojů na poslední chvíli dodaná část spočívá ve scénické koláži ze dvou textů točících se kolem konce života rakouského básníka a dramatika Ernsta Jandla (autora hry Humanisti). Ty jsou prezentovány způsobem na pomezí divadla a scénického čtení. Jiří Černý sedí otočen do bočního portálu a ve světle malé lampičky čte nezaujatým a věcným tónem jakoby deníkové zápisky, psané stylem odkazujícím k jediné Jandlově dokončené celovečerní hře, Z cizoty. Pro ty z vás, kteří neviděli inscenaci tohoto textu v Divadle Na zábradlí (mimochodem také v režii Jana Nebeského), mluví se pouze ve třetí osobě (ne "já jsem udělal", ale "on udělal"). Černý se sice v této části nehýbe z místa a jeho jedinou větší akcí je zapálení cigarety, ale jím předčítané texty nepostrádají zajímavost. Hůř už je na tom Lucie Trmíková, na které je naložena tíha větší porce textu a dokonce i nějaká ta akce. Její pasáže jsou zřejmě psané prózou, ale jsou čteny jako verše (každý řádek je samostatný celek, po kterém následuje 
pauza, lhostejno v jaké části věty končí). Její pohyb po jevišti se omezuje na popocházení a zmítání se po esteticky odpudivé scéně (Jana Preková), sestávající z dvou plexiskel v rámu, jedné rozkládací židličky a jednoho kdovíproč nahnutého stolečku, který měl desku opět z plexiskla. Hlavním problémem ovšem byl způsob, jakým Trmíková tento svůj text "rozehrávala", což spočívalo v občasném hysterickém zaječení některých slov. Možná to bylo na zásadních místech, nicméně v oné přehršli nezajímavého textu bylo velmi obtížné udržet pozornost, a tak tyto občasné výkřiky fungovaly pouze jako budíček pro spící diváky. I pokud se dá tato koláž nějakým způsobem interpretovat (zobrazení manželství Jandla a Friederike Mayröcker, inscenace bez pravidel jako odraz Jandlovy tvorby), je v každém případě nesnesitelně dlouhá, a kdyby po ní následovala přestávka, sál by se bezpochyby notně vyprázdnil.
Před druhou částí, jako pomyslný hřebíček do rakve divácké obliby, je na pomalovanou stěnu na zadním prospektu puštěna projekce člověka zpívajícího cosi u piana. Vše by bylo možná lepší, kdyby stěnu nepokrývaly fleky různých barev a velikostí (o jejich původu bude ještě řeč) a tak bylo aspoň něco vidět. A kdyby bylo i něco rozumět, také by to nebylo špatné. Ale možná problém spočíval v recenzentovi, který, zavalen tunami slov z první části, nebyl schopen vnímat obsah slov, ale pouze zvuk. V každém případě je tato projekce opět nepochopitelně dlouhá a její smysl nejasný.
Problém s předávkováním slovy se bohužel podepisuje i na druhé části inscenace. Ne že by se zde opět příliš a nesmyslně mluvilo, ba právě naopak, ale donutit se začít opět vnímat je úkol skoro nadlidský. A je co. Tato část sestává už ze samotné Jandlovy hry Humanisti, ve které se po celou dobu spoří dva "nobelnositelé", umělec a historik, o morálních, estetických a hlavně národních hodnotách. Zní to hrozně, ale přitom je to docela zábava. Jednak díky samotnému Jandlovu textu, který je protkán všemožnými vyšinutími z vazby a novotvary ("Ty divit můj krásný německý řeč?") a pak hlavně díky Janu Kačerovi a Milanu Stehlíkovi. Oba jsou oblečeni jako dvojice obstarožních klaunů a jejich vzájemné hádky jsou jedním z mála okamžiků, které drží inscenaci jakžtakž při životě. Výborná je zejména jedna z úvodních scén, ve které se vzájemně trumfují svými zásluhami a tituly. Vidět dva postarší a důstojné herce z Národního divadla jako klauny je zvláštní zážitek.
Klíč k celé inscenaci se možná skrývá v oné pomalované stěně na zadním prospektu. Na ni po celou dobu druhé půle kdosi z přinesených kýblů nanáší všemožnými nástroji barvu. Ti znalejší v divadelní branži onoho neznámého malíře poznají. Je to režisér Humanistů Jan Nebeský.
Napsat komentář