Již podruhé v této sezóně se v Divadle v Dlouhé setkáváme
s ruskou klasikou. Po Třech sestrách nyní přišla na řadu také premiéra
Gogolových Hráčů. Vzhledem k tématu, které snad ani nemůže být
aktuálnější, lze tento krok z dramaturgického hlediska jedině pochválit.
Bohužel inscenace své možnosti využívá sotva z poloviny a aktualizace
bojácně probleskuje jen v několika málo momentech.
Od doby, kdy Nikolaj V. Gogol napsal Hráče, uplynulo téměř 200 let.
Přesto text za celou dobu své existence nepozbyl na aktuálnosti. I dnes
bychom těžko hledali téma, které společností hýbe více. Podvodník,
připravený oškubat ostatní, se sám stane obětí podvodu. Prostředí
ruského maloměsta prodchnuté lží, chytračením, úplatkářstvím a
protislužbami všeho druhu. V zablešeném hotelu se sejde několik karetních
hráčů a partie může začít. Tam, kde i zkušený a nabubřelý podvodník
může být lehce podveden, je možné všechno.
Inscenace Jana Borny a Miroslava Hanuše ovšem nabízený aktuální podtext
využívá pouze sporadicky. Na začátku se postavy sice objevují jako
moderní mafiáni s pouzdry hudebních nástrojů a také hudba
předznamenává prostředí mafie, ale po osvětlení scény pojetí
sklouzává k tradiční ruské grotesce s někdy až příliš dlouhými a
bezobsažnými dialogy. Vlivem toho především v první části inscenace
rychle ztrácí divákovu pozornost. Scény, kdy se hráči seznamují nebo kdy
přemlouvají statkáře Glova, aby přisedl k jejich stolu, diváka zaujmou
jen v několika momentech a volají po radikálnějším dramaturgickém
i režijním přístupu.
Obojímu přitom nahrává scéna, která hotelový pokoj ztvárňuje jako
nad jeviště vyvýšené pódium. Ačkoliv jinak scéna Jaroslava Milfajta
ničím nepřekvapuje a svým naivním laděním inscenaci na aktuálnosti také
nepřidává, tímto detailem nabízí další hrací rozměr. Ve chvíli, kdy
herci opustí vyvýšené pódium, získávají nad situací nadhled. Z odstupu
mohou reflektovat svou situaci, vidět a podat ji divákovi v současných
souvislostech. Bohužel je tato možnost více využívána až v samém
závěru inscenace. Suverénně se však jedná o nejlepší část večera.
Velká škoda, že tvůrčí tým potenciál těchto momentů nevyužil
naplno.
V sešněrované režii se bohužel nedaří ani hereckým výkonům.
Absence výrazu provází celou inscenaci. V příliš úzce vymezeném
významovém prostoru, který tvůrčí tým hercům poskytl, se nedaří
propracovat jednotlivé postavy hlouběji a herecké výkony vesměs kloužou po
povrchu dialogů bez větší možnosti zaujmout. Živěji působí Jan Meduna.
Jeho Icharev na rozdíl od ostatních projevuje zapálení a zbrklou vášeň
hazardního hráče. V závěru inscenace navrch přidává další polohu,
daří se mu částečně ze své role vystoupit a navázat kontakt s publikem,
který Hráči tolik postrádají. Přínosem jsou také Pavel Tesař jako Glov
ml. a bankovní úřednice Zamuchryškina v podání Ivany Lokajové. Jejich
postavy mají jasný výraz, oba s citem využívají jejich groteskní
potenciál. Ostatní role, ačkoliv jsou jejich představitelé schopni
skvělých výkonů, se jeví příliš ploché a nahrávají jednoduché
režijní interpretaci.
Hráči Jana Borny a Miroslava Hanuše tak na velká očekávání
odpovídají spíše zklamáním. V době, kdy je veřejné ovzduší podobné
inscenaci více než nakloněno, přišli Hráči s víceméně vlažnou
koncepcí. Pro inscenaci je velká škoda, že potenciál aktuální
společenské kritiky zůstal bez povšimnutí. Pokud do Dlouhé zavítáte,
setkáte se s tradičním divadelním zážitkem, srdcové eso ale
nečekejte.
Divadlo v Dlouhé
N. V. Gogol: Hráči
Překlad: Leoš Suchařípa
Úprava: Jan Borna
Režie: Jan Borna, Miroslav Hanuš
Scéna: Jaroslav Milfajt
Kostýmy: Petra Goldflamová-Štětinová
Hudba: Milan Potoček
Hrají: Jan Meduna, Miroslav Táborský, Tomáš Turek,
Ivana Lokajová/Marie Turková, Pavel Tesař, Martin Matejka, Vlastimil Zavřel,
Jiří Wohanka, Miroslav Hanuš
Premiéra: 11. února 2011, psáno z 1. reprízy
Napsat komentář