Švandovo divadlo se svou poslední premiérou končící sezóny po
22 letech vrací ke hře Mein Kampf maďarského dramatika Georga Taboriho.
Fraškovitého pohledu na život mladého Adolfa Hitlera se režijně ujala Anna
Petrželková. Vznikla zajímavá, filozoficky laděná inscenace, která dává
prostor několika velmi dobrým hereckým výkonům, ale občas nezapře, že na
místě by byly výraznější dramaturgické zásahy.
Taboriho hra vznikla v 80. letech a odehrává se ve Vídni 20. let
minulého století. Sem přijíždí Adolf Hitler, v podstatě neurotický a
nedůvěřivý mladík, chystající se na přijímací zkoušky na vídeňskou
výtvarnou akademii. Neúspěchem deprimovaného Hitlera se ujímá žid Šlomo,
věčný básník a snílek, důvěřující v dobrou stránku člověka. Hrou
osudu a neprozřetelnosti je to právě on, kdo mladého Adolfa nasměruje na
pole politiky. Jeho téměř mateřská láska je Hitlerem přetavována
v čistou nenávist a fraška se mění v marš nacistických holínek. Tabori
se komorní cestou hravých a chytrých, filozoficky směřovaných dialogů
zamýšlí nad možnou genezí zla, které poznamenalo 20. století.
Inscenace ve Švandově divadle se rozbíhá pomaleji, než by bylo záhodno
a lehce ztratí divákovu pozornost. Ačkoliv další průběh toto nebezpečí
odvrací, stejně se nabízí otázka, zda úvodní rozpačitosti nebylo možné
zabránit výraznějším dramaturgickým zásahem. Nutnost škrtání
v prvních scénách padá především na hlavu postavy bývalého kuchaře
Lobkowitze, která v celku smíchovské inscenace vyznívá příliš
samoúčelně a nadbytečně. Inscenace by navíc vytěžila
i příznivější délku.
Scénu Toma Cillera tvoří schodiště vídeňské akademie výtvarných
umění. Jeho stupně se postupně naplňují nejrůznějšími rekvizitami
včetně živé slepice, která se po jevišti prohání až do konce
představení, a díky skrytým prostorám postavám v mžiku nabízejí vanu,
toaletu, ale i několik trampolín. Jednoduchá scénografie podporuje záměr
inscenace stavět především na chytrém dialogu jako podnětu k další
reflexi.
V hlavních rolích Šloma a Hitlera se setkávají Filip Čapka a Tomáš
Pavelka. Z dvojice více upoutá žid, kterého Čapka prezentuje jako
básníka a filozofa. Je to koneckonců on, kdo se pokouší napsat knihu Mein
Kampf. Čapka se zásadními životními otázkami probírá s živým výrazem
a lehkým ironickým humorem, které mají nad Hitlerem vždy neomylně navrch.
Zároveň jeho projevem probleskuje také melancholie a fatalismus jako
předznamenání příštích událostí. Ani Tomáš Pavelka si
s nejednoduchým úkolem neporadil špatně. Budiž mu ke cti, že
v přílišné míře nesklouzl ke zjednodušující parodii, která by bavila
prvních pět minut, ale inscenaci by nakonec přinesla pouze příchuť
obehrané trapnosti. V některých momentech ovšem Pavelka utíká k projevu
pubertálního floutka, což je také příliš zjednodušující interpretace,
usilující pouze o laciné pobavení diváka. Mnohem lépe Pavelkovi vychází
poloha agresivního neurotika, komplikovaného tak akorát, aby dokázal vzbudit
strach, odpor, ale i soucit a pobavení zároveň. V těchto chvílích
v Hitlerovi spojuje končící mladá léta i přicházející teror.
Lahůdkou je výkon Petry Hřebíčkové v roli Smrti. Elegantní a mrazivý
projev lehce kombinuje komickou stránkou. Hřebíčková se nebojí
expresivnějšího pohybového pojetí postavy, které skvěle koresponduje
s extravagantním kostýmem. S jejím příchodem jeviště skutečně
ožívá atmosférou 20. let. Hřebíčková Smrt představuje jako
okouzlující, ale nebezpečnou divu. Už po několikáté se jí daří
vedlejší roli na malém prostoru vyplnit velmi osobitým a kvalitním
výkonem.
Mein Kampf je ve Švandově divadle příjemně komorní inscenací, která
se nesnaží udělat falešný dojem a být zábavnější, než je potřeba.
Skutečnost, že se podařilo vybalancovat míru závažnosti a vtipu a
nespadnout do propasti nehodící se parodie, je nakonec jejím největším, a
rozhodně ne nepodstatným plusem.
Švandovo divadlo
George Tabori: Mein Kampf
Režie: Anna Petrželková
Dramaturgie: Martina Kinská
Scéna: Tom Ciller
Kostýmy: Hana Knotková
Hudba: Petr Hromádka
Hrají: Filip Čapka, Martina Krátká, Miroslav Hruška,
Petra Hřebíčková, Tomáš Pavelka, Marek Pospíchal
Premiéra: 9. června 2012, psáno z první reprízy
Napsat komentář