Ondřej Sokol v Činoherním klubu pokračuje v inscenování
angloamerických her. Již podruhé se vrací k textům Davida Mameta (v ČK
již uvedl Sexuální perverzi v Chicagu a Amerického bizona), tentokrát
k jeho hře Glengarry Glen Ross, za kterou úspěšný a uznávaný americký
dramatik v 80. letech obdržel Pulitzerovu cenu. Téma Glengarry Glen Ross
snad ani nemůže být současnější. Konkurenční boj a špinavé obchodní
praktiky na jeviště přinášejí, i když s několika výhradami,
neotřelou a zábavnou podívanou.
Inscenace disponuje několika zajímavými režijními momenty. Jak už jsme
u Sokola zvyklí, na některých místech opět nezapře filmové ladění.
Týká se výrazné práce s hudbou, doznívání jednotlivých výstupů, ale
v případě Glengarry Glen Ross je tento aspekt podpořen i zajímavou
scénou, a to především v první části. V sushi baru na pozadí pásu
s projíždějícími pochoutkami se hrdinové střídají na pohyblivé
lavici. Dojem filmového záběru vyvolává i černá látková stěna těsně
rámující pohled do restauračního boxu. Obrazy tedy tentokrát před diváky
defilují skutečně filmovým způsobem. Ve druhé části se přesouváme do
samotné realitní kanceláře, kde osvěží vtipná zvuková hra s vnitřní
prosklenou pracovnou. Sokol zkrátka ví, jak diváka netradičně zaujmout a
pobavit, a to je vždy velké plus.
Ačkoliv se nad vtipně podávanými ohavnostmi konkurenčního boje dobře
bavíte, občas k vám nutně zabloudí myšlenka, že příval vulgarit,
které jsou postavám vkládány do úst, působí přehnaně a především,
což je horší, samoúčelně. Mametovy texty (podobně jako hry Martina
McDonagha, které Sokol také překládal, a v tomto ohledu úspěšněji) jsou
samozřejmě známy výrazným, hovorovým a také vulgárním jazykem, ale
přesto se domnívám, že s peprností textu bylo v tomto případě třeba
pracovat uvážlivěji a účelněji. Zmizely by rozpaky, které se na několika
místech objeví, a naopak by byla podpořena komičnost celkového vyznění.
Především v první části inscenace chvílemi bojuje také
s rozvláčností děje, ale pohyblivá scéna zaměstnává divákovu
pozornost natolik, že na nudu a zívání nedojde.
Herecký soubor Činoherního klubu předvádí celou škálu
přesvědčivých postav zoufalců, kteří čekají, až se jim začne plnit
jejich americký sen. Někteří vyčkávají trpělivě a bojácně, další
jsou nerudní, pro jiné je tahle hra poslední šancí na úspěch. Každá
postava je jiná, ale všechny dohromady a dobře zahrané skládají
obchodnickou mozaiku pro otrlého diváka. Koneckonců u pánů Dulavy nebo
Pavlaty ani nejsme zvyklí na špatné výkony. Tím, kdo ovšem v Glengarry
Glen Ross opravdu překvapí a po celou dobu exceluje, je tentokrát Michal
Suchánek. Jeho Richard Roma přináší na jeviště rafinovanou úlisnost a
vypočítavost na úrovni nejen obchodních vztahů. Nacvičené prodejní
rétorické projevy i komické výstupy, kdy Romovi ujedou nervy, zvládá
Suchánek s lehkostí a v obou případech mu publikum zaslouženě oplácí
smíchem.
Glengarry Glen Ross v Činoherním klubu není inscenací, kterou ocení
každý. Manželský pár důchodového věku vedle mne o přestávce marně a
znechuceně řešil otázku, proč se všichni smějí, když na jevišti zazní
„nějaká sprosťárna“. Nicméně potěší většinu hlediště, která
dny prosedí v kanceláři, kde je neustále popoháněna k vyšším a
vyšším pracovním výkonům. Sokol hru o motivační šikaně navíc
podává zasvěceně a nápaditě. I přes těch několik uvedených
kontroverzí stojí za to Glengarry Glen Ross vidět.
Činoherní klub, Praha
David Mamet: Glengarry Glen Ross
Překlad: Ondřej Sokol
Režie: Ondřej Sokol
Dramaturgie: Roman Císař a Vladimír Procházka
Scéna: Adam Pitra
Kostýmy: Katarína Hollá
Hrají: Michal Pavlata, Domingos Correia, Jaromír Dulava,
Michal Suchánek, Pavel Kikinčuk, Otmar Brancuzský, Matěj Dadák
Premiéra: 6. června 2011, psáno z první reprízy
Napsat komentář