Chybí zápletka? Peripetií, kolizí a krizí je ale dost a každý je
zvědavý, jak tohle dopadne. Postavy nejsou postavy, protože herci nejsou
herci – tady se na nic nehraje. Kdokoli z účinkujících by za sebe mohl
vytáhnout někoho z hlediště a na představení by se nic nezměnilo. Což
je v tomhle případě vyseknutím poklony a nikoli hodnocením profesionální
úrovně. Místo nasazení divadelní masky zvolilo několik odvážlivců zcela
opačný postup a hráli sami sebe.
Fucking generation © Ivo Kristián Kubák
Dodrželi slib z anotace v programu a „bez patosu a hymen“ učinili
výpověď jedné generace formou revue, s nádechem záměrného amatérského
kouzla. Zpoza gauče postupně vykukuje nějaká Tereza, dva Tomášové a
Ondrové, Štěpán, Kuba a Klára, aby si navzájem vpadávali do svých
zpovědí; vlastně jen útržků/průřezů ze svých dětství, studií a
historek. Ze vzniklé koláže ale jasně vystupují příběhy každého
z nich. Jsou si ale podobné náhodností, s jakou vznikaly, jako by je ani
nemohli ovlivnit. Všechno se to tak nějak dělo, bez nějakých velkých
zvratů a dramatických rozhodnutí. Prostě se to tak děje a najednou je mi
třicet a sedím tu a koukám na vás, co to máte taky tak.
Vyprávění jsou proložena živými hudebními vstupy, totiž variací
přetextovaných songů, které provázely naše vyrůstání. Jackson, Visací
zámek, Pink Floyd. Klavír, kytara, basa, saxofon. Červené světlo, na
chvíli sveřepý výraz a zase zpátky za gauč, vyprávět dál. Od paní za
stolem chci znát diagnózu. „Sem ale většinou chodí lidé, kteří mají
problém. Jaký je ten váš?“ No, já vlastně ani žádný nemám, jen tak
nějak nevím.
Fucking generation mě odzbrojila hravostí, která si na nic nehraje. Lidé
na scéně se nepouštěli do složitého obrazu mediálního světa, který
nás obklopuje. Nekritizovali přetechnizovanou a odcizenou dobu, jak je dnes
skoro povinností v každé inscenaci, která se chce vyjadřovat k tomu, co
to vlastně žijeme. Prostě jen řekli, kdo jsou, a pokrčili nad tím rameny.
Zážitek. Upřímně.
A já se k nim připojuji:
Odjakživa jsem nesnášela běžky, a na basketu jsem si jednou naschvál
zlomila malíček, abych už nemusela nastoupit v zápase. Všichni mě
litovali, ale mně se fakt ulevilo. Ve čtvrtý třídě jsem byla s mámou
v Praze na Jacksonovi. Naši se rozvedli, když mi bylo 14, byla jsem ráda,
že s námi táta už nebydlí, protože mě vždycky nutil utírat nádobí a
tak. Zbytečný, stejně voda vždycky okape sama. No, gympl byl super –
líbila se mi kombinace vykání s křestním jménem. Po maturitě jsem
neměla tušení, co dál – dělala jsem spoustu věcí, ale nic pořádně.
Divadlo je super, fakt dává smysl, ale někdy tak nějak nevim, co si o tom
všem myslet… Bára, Doležalová. Ročník 1987.
L. S.
Věk
Kolektiv: Fucking generation aneb zbavme se svých patosů
a hymen
Režie: Kolektiv
Hrají: Petra Kosová, Tomáš Kutek, Štěpán Uherka, Jakub Vašíček, Tereza
Venclová, Ondřej Müller, Ondřej Bauer, Klára Dernerová, Tomáš
Jarkovský
Psáno z představení 14. 5. 2009 v 18.15 v Divadle Na Zábradlí
Napsat komentář