Eva Klimáčková: 2x Alžběta

Dvě choreografie o Alžbětě. První o ní samé, o cestě sněhem.
O touze jít dál, prodírat se bělobou. Sama celá v černém tvoří
kontrast ke krajině. Postupně se vzdaluje a stává se z ní černá tečka.
V ruce si nese prázdnou klícku na ptáky. Šaty do zvonu budí dojem, že se
vznáší. Nabíraná ramena vrací v čase a na hlavě nosí čepeček
s dvěma velkými chlopněmi. Ale třeba to jsou prazvláštní ušiska. Ovšem
cesta není všechno. Důležité je i zastavit se a najít si čas na hru. Na
hru se sebou samou a také s diváky. Podle nálady se zmnožit, nabídnout
varianty a opět se sdružit v jednu malou potměšilou bytůstku, která se
ostýchavě předvádí.

Druhá část je o projekci chudší, ale zato o obludu bohatší. Běloba
sněhu se vtělila do Dědy Mráze. Anebo možná do Modrovouse, prahnoucího
Zvířete či vlka číhajícího v lese. Záleží na tom, čím je zrovna
malá Alžběta. Jasný je jen starší muž zarostlý plnovousem se šedinami
v bílých kalhotách a fraku. Postupně maličkou láká do svého sevření.
Ale ani Alžběta není předpokládaná ovečka ztraceně bečící ve spárech
vlka. Škrcena a smýkána tam a zpět, směje se svému trýzniteli. Stává se
z ní panenka japonských hororů. Či cokoli jiného. Jistá je jen
nejistota.

Vše je hra, hra s divákem, ale i proti němu. Čisté dada. I proto je
možné, že jsme na konci svědky marné snahy dědečka dát svoji vnučku
spát. Nechce se jí a pokaždé ho utíká opět trápit, až děda padne
vysílením. V tu chvíli je ovšem čas ho znovu postavit na nohy,
z maličké se stává ještě menší a ruku v ruce spolu mohou odejít
znepokojovat někoho jiného někde jinde. Kdo to vlastně nakonec vyhrál,
maličká Kráska, anebo to prapodivné Zvíře?

cie E7KA, Eva Klimáčková: Alžbeta Hluchá
cie E7KA, Eva Klimáčková: Alžbeta

Režie: Eva Klimáčková
Hudba: Aramis Mazer
Kostýmy: Jana Kuzmová
Video: Juraj Kyska
Light design: Thiery Derret

Tančí: Eva Klimáčková, Constantin Leu
Psáno z reprízy 26. září 2010 v NoD v Praze v rámci festivalu
Nultý bod