Režisér Jakub Špalek sáhl po Ionescově kdysi šokujícím textu podle
vlastních slov z určitého rozčarování nad nedostatkem současných
„poctivě divadelních“ her. Plešatá zpěvačka, která svým uvedením
v roce 1950 inspirativně ukázala jednu z možných podob divadla a
předznamenala éru rozkvětu absurdní poetiky v dramatickém umění, je –
nejen dle Špalkova názoru – nabitá spoustou atraktivních, divadelně
plodných situací. Zároveň se jedná o text, který má i dnes potenciál
vypovídat o soudobém světě.
Hra není založena na nějakém poutavém a gradujícím konfliktu; jde
spíše o nakupení několika na sobě nepříliš závislých obrazů,
jejichž náplní je zjednodušeně řečeno jakési účelové tlachání
vystupujících postav. Úvodní dialog „typicky anglických“ manželů
Smithových je vystřídán rozhovorem svérázných manželů Martinových.
Následuje nezávazná, byť mnohdy vášnivá konverzace obou párů, ke které
se načas přidá preventivně zasahující velitel požárníků. Plytkost,
bezobsažnost a nesmyslnost mluvních projevů všech postav demonstruje
vyprázdněnost jazyka jakožto nástroje, který se vzdálil své prvotní
funkci dorozumění a komunikace a mnohdy slouží jen jako špendlík
k propíchnutí balonu trapného ticha. Postavy často mluví pouze z toho
důvodu, aby navázaly či udržely zdvořilý, leč povrchní, společenský
kontakt. Navzájem beztak odcizené osoby se tím ještě více vzdalují.
Kašparovská inscenace si navzdory textu, jenž svádí k bujaré
výstřednosti v jeho jevištním ztvárnění, zachovala poměrně
realistické rysy. V centru scény je umístěn pravý anglický krb, nad
kterým jsou zabudovány mohutné pendlovky (s poněkud rozverně kmitajícím
kyvadlem). Kolem něj jsou rozmístěny svým designem originální křesla,
jež postupně zabydlují oba manželské páry. Uhlazené prostředí
charakteristické pro britské konverzační komedie tvoří jakýsi ironický
kontrapunkt vyšinuté povaze hry.
Martin Hofmann svého pana Smithe chápe jako prototyp usedlého
středostavovského Angličana, který se málokdy nechá vyvést z míry tak,
aby výrazněji změnil monotónní barvu svého hlasu. Jeho ženu ztvárňuje
Jitka Nerudová, jejíž výkon je – snad až na zbytečně maminkovsky
uhlazený tón úvodního monologu – přesný. Role služebné Máry, která
se ve hře přizná, že je Sherlockem Holmesem, byla nápaditě – ovšem lze
se domnívat, že nikoli prvně – svěřena muži, Pavlu Lagnerovi. Jeho
naondulovaná transvestitská vizáž vyvolává snad nejsilnější poryvy
smíchu. Lukáš Jůza jako temperamentní a zároveň poněkud stydlivý
velitel požárníků je sice precizní, ale svým celkovým výrazem oproti
ostatním až příliš „normální“. Monika Zoubková vtipně pojala paní
Martinovou jako naivní mrkací panenku s vysokým hláskem. Ze všech je
třeba vyzdvihnout Petra Lněničku v roli Pana Martina – z jeho pojetí
sálal suverénní nadhled, který by pro herce ztvárňující absurdní
postavy patrně měl být příznačný.
Výrazným prvkem inscenace je hudba Daniela Fikejze. Jeho džezové motivy
vytvářejí srozumitelný předěl mezi jednotlivými výstupy a lapidárně
umocňují nádech určitého detektivního tajemna, jež je patrné
především z konspirativního vystupování služebné Máry a
nevysvětlitelných událostí se zvoněním při příchodu požárníka.
Plešatá zpěvačka je v kašparovském pojetí rozmarnou crazy komedií.
Špalkův řemeslně poctivý „pohled na Zpěvačku“ diváka sice pobaví,
ovšem neuchvátí o mnoho více než prostá četba Ionescova textu. Objevuje
se v ní několik slabších chvilek, při nichž lze jednotlivé akce na
jevišti snadno předvídat. Závěr inscenace byl oproti původnímu
dramatickému textu poněkud upraven. Vzhledem ke ztřeštěnosti předchozích
situací vyznívá společný zpěv Mářiny žhavé milostné básničky snad
až příliš sentimentálně. Ionescem předepsaná otevřenost konce, kdy se
hra uzavírá stejným dialogem, kterým začala – přičemž představitelé
Smithových hrají manžele Martinovy a naopak – by zřejmě zvolenému
pojetí odpovídala lépe.
Kašparovská inscenace svým celkově nemastným-neslaným vyzněním
nastoluje otázku, jak inscenovat absurdní dramatiku (která přes jisté
obrodné snahy v současnosti představuje jakousi periferii divadelní
produkce) způsobem, aby – shakespearovsky řečeno – „v tom nesmyslu
byl smysl“.
Divadlo v Celetné Praha – Divadelní spolek Kašpar
Eugéne Ionesco: Plešatá zpěvačka
Režie: Jakub Špalek
Dramaturgie: Lenka Bočková
Hudba: Daniel Fikejz
Scéna: Karel Špindler
Kostýmy: Jan C. Löbl
Hrají: Martin Hofmann, Jitka Nerudová, Petr Lněnička, Monika Zoubková,
Lukáš Jůza, Pavel Lagner
Premiéra 29. 11. 2008, psáno z provedení 30. 3. 2009 v Komorní scéně
Aréně Ostrava v rámci přehlídky „Kašparův ostravský týden“
Napsat komentář