V tom nejlepším čase uvedlo Národní divadlo v české premiéře hru
Enron mladé britské autorky Lucy Prebble. V době, kdy se se spojením
ekonomická krize potýkáme každý den, můžeme na jevišti Národního
divadla zhlédnout příběh společnosti, která tento fenomén o dekádu
předstihla a stala se nechvalně známým symbolem krachu. Nemusíte se obávat
nudy ani nepochopení. Enron v režii Michala Dočekala k ekonomickému
tématu přistupuje stravitelně, a i když místy působí jednostranně,
přesto nabízí možnost potřebného zamyšlení.
Lucy Prebble napsala tuto hru v roce 2009, tedy sedm let po skutečném
pádu texaského energetického gigantu, společnosti Enron. Téměř ihned se
Enron objevil také na jevišti londýnského Royal Court Theater a hra byla
posléze nominována na Olivierovu cenu za drama. Enron se stal předzvěstí
ekonomických propadů, které Ameriku a Evropu dohnaly o pár let později.
Jeho dopředné účetnictví a zakládání fiktivních společností pro
skupování vlastních dluhů z něj učinily ve skutečnosti bezcennou hvězdu
na burzách celého světa. Prebble se podařilo jeho raketový vzestup,
ekonomické čáry a strmý pád odhalit v přitažlivé zkratce a přesto
srozumitelně, což jsou vůbec hlavní devizy jejího textu.
Režie Michala Dočekala pracuje s nekomplikovaným modelem vychytralý
kapitalistický podnikatel kontra pracující oběti a nesnaží se postavám
vtisknout hlubší psychologické propracování a motivace. Zjednodušující
přístup, který by v jiných souvislostech působil mělce, Enron snese a
uvedená schematičnost, která neodvádí divákovu pozornost, akcentuje někdy
trochu komplikovanější téma. V tomto smyslu se režie pohybuje po tenkém
ledě teprve v úplném závěru inscenace. Závěrečná scéna, kdy jsou
vypočítávány povětšinou sociální důsledky krachu Enronu – množství
výpovědí a osobních bankrotů, působí jako klišé, příliš angažovaně
a vzhledem k předchozímu průběhu inscenace, která na mnoha místech
využívá také svého humorného potenciálu, nesourodě. Samotný text
i nekompromisně odsuzující a moralizující tón jeho interpretace bohužel
mohou poskytnout nelichotivou optiku pro nazírání celé inscenace.
Společenská kritika vyžaduje prostor, a proto by zde orientace měla být
svobodněji ponechána v rukou diváka.
Dočekal téma odlehčuje vsuvkami muzikálových čísel, které prezentují
pokřivené souvislosti burzovního prostředí. Akciová horečka 90. let jako
pozlátková show makléřů a komodit v rytmech country (co jiného přece
poslouchat v Texasu) je protikladem minimalismu scén z kanceláří Enronu.
Vtip a nadsázka plynoucí ze zpodobení podloudných finančních strategií
jako raptorů, prehistorických ještěrů z Jurského parku, vnáší do
inscenace osvěžující černo-humornou stránku.
Navíc se jasně ukazuje, že Enronu sluší velké jeviště, v jehož
prostoru vyniká neosobní charakter prostředí. Jednoduchá moderní
scénografie Martina Chocholouška podtrhuje vyprázdněnost i široký přesah
Firmy. Scénu tvoří pouze několik bílých panelů, na které jsou
promítány burzovní grafy a logo. Obří projekce křivky padajících akcií,
kterou z popředí jeviště sleduje jako struna napnutý Jeff Skilling,
působí komicky i mrazivě. Naproti tomu raptoři mohli zůstat uvězněni
v moderním suterénním prostoru. Jeskyně, ve které se pohybují ve druhé
části inscenace, je zbytečně konkretizující.
Soubor ND funguje v Enronu dobře jako tým. Nejvíc pozornosti na sebe
přirozeně strhávají David Matásek jako egoistický Jeff Skilling,
nekompromisní hráč, jehož poker face dokáže vydělávat miliardy, a Jan
Dolanský v roli neurotického finančního ředitele Andyho Fastowa, krotitele
přecpaných raptorů. Oběma se podařilo vyjádřit zároveň obrovský vliv
i malost postav. Dolanský těží komediální potenciál z Fastowovy
roztržitosti ekonomického génia, ale zároveň ho organicky proměňuje
v komického super hrdinu – krotitele ještěrů, aby nakonec předvedl jeho
bezpáteřnost před soudem. Matáskovu Skillingovi chybí silnější charisma,
větší schopnost přesvědčit, kterou by měl Skilling oplývat. Příliš
brzy dává najevo, že si nevěří ani on sám. Naopak zajímavý přerod
bodrého texaského magnáta zachytil Václav Postránecký jako Ken Lay.
Výkonům všech herců by ovšem prospělo, pokud by režie narušila ve
většině případů stejné a monotónní vstupy na scénu otvírající se
bránou v zadní části. Scény, které se odehrávají v kancelářích, by
získaly dynamiku, jejíž absence někdy jinak kvalitní herecké výkony
zbytečně tlumí.
Samozřejmě je podstatné, že Enron je poměrně zdařilou inscenací. Snad
ještě důležitější ale je, že se na českém jevišti vůbec objevil. To,
že jej uvedlo právě Národní divadlo, je plusem navíc. Enron není
inscenací, která vás nechá usednout do pohodlného křesla a na dvě hodiny
vypnout tok myšlenek. Právě proto ale stojí za to ho vidět.
Národní divadlo
Lucy Prebble: Enron
Překlad: Jan Tošovský
Režie: Michal Dočekal
Dramaturgie: Lenka Kolihová Havlíková
Scéna: Martin Cocholoušek
Kostýmy: Zuzana Bambušek Krejzková
Hudba: Daniel Fikejz
Hrají: David Matásek, Jan Dolanský, Václav
Postránecký, Petra Špalková, Jan Bidlas a další
Premiéra: 16. února 2012, psáno z představení
21. 3. 2012
Napsat komentář