Taneční soubor DOT504, tentokrát v komornějším obsazení Lenky
Vágnerové a Pavla Maška vytvořil inscenaci Mah Hunt. Oba jsou jak autory
choreografie, tak jejími realizátory. Oproti stále uváděným pracím
Holdin‘ Fast a 100 Wounded Tears jde o tvar skromnější na počet
účinkujících, ale rozhodně neztrácí schopnost fascinovat tanečními
výkony ani svým obsahem.
Komornost představení napomáhá křehkosti, místy až lyričnosti
jednotlivých výstupů. Scelujícím tématem je lov v mnoha podobách.
Choreografie se skládá z více kratších výstupů, které na sebe někdy
navazují. Většina se jich pohybuje v abstraktní rovině, místy se
konkretizují někteří aktéři či situace. Častý je titulní lov, dále
omámení návnadou, spoutání. A nebo naopak únik, pronásledování,
uchvácení. Důsledně se vyhýbají zobrazení racionálně jednajícího
člověka; ponořují se k jeho zvířecí podstatě, k základním pudům.
A nebo přímo předkládají zvířata.
Ze tmy na scénu přichází prototyp muže a ženy, samce a samice. Oba
v bílém a s černými kloboučky; muž nosí na krku kravatu, žena
nařasenou krajku. Namlouvací tanec, nebo osobitá milostná hra? Jeden
přemlouvá druhého, snaží se ho zastavit, přitáhnout ho k sobě. Jakmile
se mu to podaří, role se proměňují a vše začíná nanovo. Dva
protikladné principy, které ale bez sebe nemohou existovat. Určení rolí je
jen zdánlivé – i když jeden loví druhého, není jisté, kdo je ve
skutečnosti loven. Už v tomto prvním obraze se představí poetika
prostupující celou choreografií. Vcelku něžná témata jsou ztvárněna
poměrně agresivními pohyby, kdy interpreti nešetří svá těla. Syrovost
akcí se tak dostává do kontrastu s obsahem. Příkladem může být duet,
kdy sebou vzájemně manipulují pomocí prstů držících zevnitř úst tvář
toho druhého. Občasné výrazy bolesti hrané nebyly.
Pracuje se s nápaditou, i když ve své podstatě minimalistickou
scénografií. Scéna je tvořena bílým baletizolem a v pozadí sítí
křídových barev prohnutou směrem k divákům, která je tvořena
nepravidelnými prostřihy-oky.
Na ostrůvku se ocitá rybář, pečlivě zamíří a nahodí. Čeká. Okolo
plovoucí (ryba?) o návnadu zavadí, vyprovokuje lovce a unikne. Až po
chvíli se na návnadu chytne a začíná zápas o svobodu, o to, kdo bude
vtažen do čího světa. Silnější, i když snad jen zdánlivě, je muž.
Žena-ryba končí svázaná do úhledného balíčku. Pracuje se s nápaditou,
i když ve své podstatě minimalistickou scénografií. Scéna je tvořena
bílým baletizolem a v pozadí sítí křídových barev prohnutou směrem
k divákům, která je tvořena nepravidelnými prostřihy-oky. Vše ostatní
je modelováno světlem. Ve výše popsané scéně je například voda tvořena
prosvícením skrz síť, takže na podlaze jeviště vznikne obraz vodní
plochy a rybářův ostrov je vymodelován překrývajícími se ostrými
obdélníky.
Na vábničku je přilákána ženskost k hromádkám barevných kousků
látek. Okamžitě je jimi okouzlená. Probírá se jimi, očichává je,
nechává je klouzat po svém těle. Muž, chladnokrevný, ale i tak
romantický krejčí jí z hadříků šije šaty – přímo na jejím těle.
Vytváří si ji takovou, jakou ji chce mít, nebo se ji jen pokouší
potěšit? Ona si ho ani v nejmenším nevšímá, je zcela pohlcená
kupkami látek.
I zde je vidět, jak autoři nakládají s mnohovrstevnatostí obrazů a
jejich nejednoznačností. Na jedné straně šití šatů pro ženu, které je
ale na druhé straně pro ni nebezpečné. Jehla používaná mužem je velká,
žena se neustále pohybuje a muž se musí neustále přizpůsobovat.
A konečně není zcela jasné, zda je cílem potěšit ženu novým šatem,
nebo ji tímto darem spoutat, zavázat si ji. K tomu žena postrádá lidský
výraz, pohybuje se a k látkám přistupuje jako zvědavé zvíře. I její
obličej zrcadlí pouhou fascinaci materiálem a barvou. Muž zde naopak
figuruje jako prototyp romantického hrdiny, ale zároveň i určitý druh
loutkáře, či chovatele, který si zdobí svou hračku. Možných výkladů je
mnoho. A právě v tom vidím značnou přednost Mah Hunt! Divákům jsou
předkládány jevištní situace, které v sobě spojují konkrétní obrazy,
metafory i symbolické odkazy.
DOT504 Dance Company – Lenka Vágnerová a Pavel Mašek
Mah Hunt
Hudba: Ondřej Smejkal a koláž
Kostýmy, scéna: Jakub Kopecký
Světelný design: Jakub Kopecký, Jan Mlčoch
Světla: Jan Mlčoch
Zvuk: Jan Středa
Koncept: Lenka Vágnerová a Pavel Mašek
Choreografie: Lenka Vágnerová a Pavel Mašek
Účinkují: Lenka Vágnerová, Pavel Mašek
Délka: 55 minut
Premiéra: 4. září 2010, psáno z reprízy
24. října 2010
Napsat komentář