Do současného repertoáru divadla Disk, které je domovskou scénou studentů DAMU, patří i Moliérova komedie Don Juan. Že jsou studenti čtvrtého ročníku činoherního divadla dobrými herci a že vkládají do svého herectví mnoho energie, to jsem z předchozích zkušeností věděla, přesto jsem tentokrát byla na vážkách, „jak se asi poperou s vrcholným dílem slavného autora a jak ztvární legendárního svůdníka?“
V prvních minutách jsem věděla, že se první krok – výběr herce, který ztvární samotného Dona Juana – povedl. Uhrančivý pohled, havraní jemně rozcuchané vlasy, štíhlá postava a čokoládové oči, které hází svůdný pohled, Don Juan jak vyšitý. Jan Konečný se do své role bezesporu vžil. Jeho postava si bezstarostně užívala života plného slasti v podobě žen, ničeho si nevážila a v době Sókrata by byla jistě obviněna z bezbožnosti. Konečný byl po celou dobu plný energie, což dokazovala dynamika jeho pohybů. A i přes svou drobnou postavu dokázal svým charismatem zaplnit celé jeviště.
Za propracovanou scénu mohou Joshua Fagan a Eufrasio Lucena-Muňoz. Posuny mezi jednotlivými dějstvími mají na starosti dva „vazouni“, kteří pomocí tanečních kroků a tvarování bílých pláten vytváří různé objekty, které jistým způsobem charakterizují prostředí právě hrané scény. Stáhnutí provázkem značí stromy, napnutí od stropu až k zemi znázorňuje vybavení pokoje a dokážou obsáhnout i prostranství hřbitova s hrobkou. Juanův sluha nikdy nezapomene na dva kufry, které kromě zavazadel suplují i židle. Uvnitř kufrů se ukrývá i poslední součást scény, a tou jsou loutky. Jejich přítomnost je v činohře zvláštností. V této inscenaci jsou ale důležitým doplňkem. Například rozhovor Dona Juana s otcem se odehrává mezi postavou z masa a kostí a loutkou. V závěru hry se celý sál ponoří do tmy a diváci mohou pozorovat efekt černého divadla, kdy do tmy doslova září bílý přízrak.
Sganarel v podání Romana Štabrňáka sklidil za postavu věrného sluhy právem největší úspěch. S Janem Konečným jsou sladěni a hádky, neshody i vzájemná spolupráce jejich postav dodávají hře švih a grády. Z menších rolí musím zmínit Barboru Polákovou a především její propracovanou mimiku. Při jejím výstupu, kdy se zubí, valí oči a zvedá bradu, se sál doslova válel smíchy. Oproti ní Izabela Kapiasová v roli zhrzené milenky působí unyle a její mluvě nebylo občas příliš rozumět.
Zpracování režiséra Martina Vokouna je hodno velkého aplausu. Tleskám ještě jednou a všem Dona Juana doporučuji.
Napsat komentář