Premiéru romantického muzikálu Quasimodo… kdysi se pro lásku umíralo
předcházela vysoká očekávání, přímo vyplývající ze skutečnosti, že
v kontextu českého divadelního mainstreamu jde po delší době o první
muzikálovou produkci, jež byla vložena do rukou mladým, progresivním a
v oblasti alternativního divadla dávno etablovaným tvůrcům. Po zhlédnutí
premiéry pokládám za důležité hned v úvodu tohoto článku ozřejmit,
že část nadějí byla naplněna, a na místě jest tedy uznalé pokývnutí
hlavy a opatrné pozvednutí palce, leč problémy se nejnovější jevištní
adaptaci osudů legendárního pařížského hrbáče rovněž zdaleka
nevyhnuly. Pojďme se mu tedy kouknout na hrb!
Muzikál Quasimodo disponuje několika silnými zbraněmi, z nichž
nejlepší je bezpochyby hudba tria Kaláb – Maxián – Prachař, která je
v pozitivním slova smyslu eklektická (včetně přímé citace
z tržištního motivu Jesus Christ Superstar, pozn. red.), zároveň však
nerezignuje na vlastní názor a naprosto jí nečiní problém obsáhnout
široké stylové spektrum od ozvuků word music v partech Esmeraldy,
rockově-rapový crossover v případě Špindírovy družiny, baladu (Frolovy
a Quasimodovy árie) až ke kantiléně (duet Phoeba a Lily), škoda, že
z úsporných důvodů zase došlo na half-playback, se živým orchestrem by
inscenace intenzivně nabyla na kvalitě.
S hudební složkou adekvátně souzní rtuťovitá choreografie Jany
Burkiewiczové; některé davové výstupy jsou sice poznamenány místní
muzikálovou rutinou, nicméně rodící se rozpaky okamžitě rázně zažene
zpátky do brlohu fakt, že například oproti karlínskému Ježíši se jejich
úroveň pohybuje o několik dimenzí výše. Podobně libé pocity vzbuzují
i efektní obrazy stvořené jistou rukou režiséra Martina Kukučky, které
mají jediný, zato však zásadní problém. Kukučka přistupuje k inscenaci
jako malíř k obřímu plátnu, výsledkem jeho snah se stává komplexní
scénické leporelo, v němž se ale pro vršení atrakcí poněkud zapomíná
na vyprávění příběhu. Ani inscenace Quasimoda se totiž nevyhnula obvyklé
chorobě české divadelní komerce, absenci dramaturga. Její vinou děj
příběhu freneticky poskakuje, chybí mu prostor pro přirozenou gradaci,
naopak přítomny jsou situační a motivační lapsy: Phoebovy kvality se sice
intenzivně hlásají, jednat ho ale takřka nevidíme, navíc v interpretaci
Romana Vojtka nedisponuje charismatem, temperamentem ani grácií, zájem Lily
(Kamila Nývltová) o něj lze sice vysvětlit její naivitou a zištnými
záměry, nicméně v případě Esmeraldiny fascinace podobná argumentace
neprojde.
Podobně titulní hrdina nejprve zachrání Esmeraldu před vojáky, aby
druhému pokusu popravy již jen pasivně přihlížel. Velmi problematicky
vyzněla rovněž klíčová scéna pokusu o vraždu, zamýšlený vrchol
první půle. K dobrým nápadům lze naopak zařadit splynutí postavy
Gringoira se scénickým oživením samotného autora (další oblíbené
tuzemskomuzikálové klišé, pozn. red.), jemuž Ondřej Ruml propůjčil
snadno uvěřitelnou klukovskou něhu, či prostředky nonverbálního
pohybového divadla v báječně komicky interpretované postavě kozy Džali
(Johana Hájková), která spolu s přítomností akrobatického dua Dae men a
dalších kumštýřů obohatila inscenaci o několik prvků z Nového
cirkusu.
Písňové texty Petra Kolečka sice místy lehce zairitují
předvídatelnými verši typu rébus – Phoebus, medvědi – nevědí či
přehnanými rádoby provokativními aktualizacemi v podobě gotických
cikánů zpívajících o kradených autorádiích, na druhou stranu se umí
vytasit s vynikajícím vyznáním „muže, co může dělat jenom do kozy“
a v českém kontextu rozhodně představují nadprůměr.
Marián Vojtko coby arcipadouch Frollo překvapí charakterovou ambivalencí
a vynikajícím zpěvem, je rozhodně vynikajícím sólistou, na vlastní
kooperaci s hereckými kolegy musí ale nadále intenzivně pracovat. Postavě
Guduly možná nejvíce ublížila scénáristická zvůle, Radka Fišarová
však i na omezeném prostoru suverénně dokázala, že patří k domácí
muzikálové špičce. Kamila Nývltová vládne výborným hlasem, zjevně se
pilně učí základnímu ovládání hereckých fines, rozhodně si zaslouží
divákovu pozornost a příště snad i větší roli. Pozadu nezůstává ani
Markéta Procházková, jejíž Esmeralda je nejen nejpřesvědčivějším
vrcholem milostného víceúhelníku, navíc dodala inscenaci nakažlivý elán,
temperament a na české poměry výbušný sexappeal. A Jan Cina v roli
Špindíry dokázal, že by si zasloužil vlastní muzikál.
Jak vidno z výše uvedených údajů, na rozdíl od nedávného
ostravského maškovsko-tarantovského masakru identické tematiky není
Quasimodo Divadla Hybernia zásadním průšvihem a své diváky si snad najde.
Chápejme ho ale hlavně jako příslib věcí budoucích, hlavně ve směru
preciznější dramaturgie a ještě větší producentské odvahy.
Těšíme se!
Divadlo Hybernia, Praha:
Quasimodo… i pro lásku se kdysi umíralo
Režie: Martin Kukučka
Hudba: Petr Kaláb, Jan Maxián a Jakub Prachař
Libreto: Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský
Texty písní: Petr Kolečko
Psáno z premiéry dne 11. listopadu 2011
Napsat komentář