Touha bavit stála na počátku, kdy si studenti JAMU se svými pedagogy
vybírali dramatický text, který budou inscenovat na prknech domovské
scény – Studia Marta. Alespoň je to cítit z výsledného tvaru.
A vlastně může být divákům jedno, co jim tvůrci chtěli říct.
Důležitější je, že se baví. Divadelní hra Portugálie dramatika Zoltána
Egressyho k akcentu na komediální rovinu přímo vybízí. Interpretovat ji
však takto přímočaře okrádá toto drama o jeho další přesahy a
některé z herců o jejich příležitosti.
Režisér inscenace a pedagog Ivo Krobot jim k tomu navíc přichystal
výzvu hodnou mistrů – popasovat se se zdánlivě civilním hereckým
projevem Pavla Zatkoukala v roli Hospodského. Jeho soustředěný a pečlivě
stavěný výkon zvýšil laťku ostatním na úroveň profesionála.
V Krobotově pojetí, které od absurdní konverzační tragikomedie
přešlo ve vulgární frašku, se arzenál postav vybízejících ke
karikatuře a nadsázce rozšířil z Kolíka a jeho ženy Jituš na všechny
postavy kromě Mašle, dcery Hospodského. Její představitelka Michaela
Doleželová, zprvu nevýrazná svou drobností, měla oproti svým kolegům
úkol naprosto opačný – udržet uvěřitelnost své postavy a jejích
vnitřních pochodů, čemuž svým výrazem a nasazením Doleželová dostála,
a to tak dobře, že její Mašle nabyla skutečně živoucích rozměrů.
Vnitřní život postavy u ní vystupuje napovrch naprosto nenuceně a přitom
ve své plnosti – Mašle toho o svých citových hnutích příliš
nenamluví, a přesto je na její tváři patrné, co si právě myslí, po čem
zrovna touží a čeho se obává.
Zjednodušující pohled na postavy Egressyho dramatu neumožnil ostatním
studentům přilišný prostor. Většinou pobíhají po scéně, rozhazují
rukama ve snaze vyhrávat repliky celým tělem a v plném nasazení, jak si
žánr frašky žádá. Rozpohybován je i v dramatu staticky přizvukující
Satanáš v podání Ondřeje Jiráčka. Ten příležitost k herecké práci
také využívá beze zbytku a s chutí. Na jeho výtvor společně s Jituš
Martiny Krátké je radost pohledět a scéna s nimi vždy znovu ožívá, což
není to samé jako ožírá. Svou gestiku ovládají s chirurgickou
přesností, nadsázka ve ztvárnění Jituš je přesně na hranici.
Dramaturgie Jana Havliceho se plně podřídila přímočarému výkladu a
především divadelně nabitému tvaru. 
Původní Egressyho
text byl v průběhu zkoušení obohacen občas o doslovnost (vysvětlující
například, že Kolík apod. jsou přezdívky), autoři inscenace přidali
i odkaz k maďarskému folklóru, který však v době té „normální
demokracie“ působí jak z jiného světa. Občas podpoří emitovnost
dramatické situace, jednou ji však naprosto zruší, a to těsně před
přestávkou, kdy maďarský sbor přijde zazpívat Drobkovi ve stylu moravské
lidové písně (která je pěkným, leč nezužitkovaným leitmotivem).
Řešení praktických divadelních problémů jako například, jak se
Kolík dostane pryč z pláže, vytvořilo v inscenaci vepsaná nic
neříkající místa, kterým by mnohem více prospěl ostrý střih. Stejně
účelově se zacházelo se slovními hříčkami, které většinou úplně
zmizely. Dramaturgie i režie naprosto opomněly Farářovu zpověď
v závěru hry a místo toho nechali Františka Skopala neumně házet šipky
na terč, což k ničemu neodkazovalo, nic nevyjadřovalo. Pokud tak měla být
podtržena Farářova zmatenost, musí být jasněji vyjádřena.
Podobně ledabyle je nahozen Drobkův vztah k jeho
představám o Portugálii. Myslí to vážně, anebo hází jen od boku, aby
oslňoval? V podání Jana Jakubce vyvstává to druhé. Je však Drobek
skutečně takovým floutkem, když v anotaci inscenace sám autor tvrdí, že
by se také chvílemi rád vzdálil jako hlavní hrdina jeho dramatu? Proč by
Mašli vyprávěl o Gauginovi, když ho to vlastně nezajímá podobně jako
Řepu úplněk? Navíc toto pojetí zrazuje samotného herce a vede ho
k všeobecnosti také v celkovém ztvárnění postavy – gestech, hlasu,
výrazu tváře. Nelze z nich vyčíst příliš mnoho. Nikde Jakubec neodhalí
ani píď zoufalství a odhodlání, které jej odvedlo od manželky. Naopak si
několikrát upraví repliku poplatně zmíněnému. Dialogy si traktuje
fyzickou akcí, jako by Drobek u psaní dlouhých esejů obvykle vstával,
gestikuloval, usedal a znovu vstával. Těžko uvěřit.
Přesah, nostalgie a tragikomično k divákovi promlouvá především skze
samotný dramatický text a inscenace mu ve svém důrazu na komediálnost
vstříc nevychází. Svá světlá místa však má, i herecké výkony,
které si pozornost zaslouží.
Studio Marta
Zoltán Egressy: Portugálie
Překlad: Taťána Dimitrová
Dramaturgie: Jan Havlice
Výprava: Martina Petrová
Hudba: Zdeněk Kluka
Choreografie: David Strnad
Režie: Ivo Krobot
Hrají: Michaela Doleželová, Ondřej Kokorský, Jan Jakubec, Pavel Zatloukal,
Kateřina Dostalová / Michaela Červinková, Milan Holenda, Julie Goetzová /
Martina Krátká, František Skopal, Ondřej Jiráček
Premiéra: 28. 9. 2008
Psáno z reprízy 31. 3. 2009, která se odehrála v rámci festivalu
Setkání / Encounter
Napsat komentář