Hned na začátku stojí na scéně hrdinové inscenace a během ruské hymny (tak podmanivé, výrazné, rytmické… tak opravdové) stojí někteří tak, jak se očekává od situace, a jiní jednají tak, jak se očekává od nich (jako od postav, jimiž se stávají). Většinou se nehýbou, mlčí, ale všechno je tam! Výrazný prolog, který před divákem rozehrává energii, výraz a rytmus.
Bratři Karamazovi, které pro divadlo DISK připravil režisér Daniel Špinar, jsou druhou inscenací absolventského ročníku katedry činoherního divadla. Vznikla na základě původní dramatizace Dostojevského předlohy režisérem, takže:
Dostojevskij / Špinar:
Bratři (Karamazovi)
Čtyři slova, mezi nimiž lze udělat kříž (jak Karamazovské!) a jednou rovnicí tak vyřešit tuto inscenaci (pozn. výsledkem je v tomto případě pohled jednoho diváka na jedno konkrétní představení, a jelikož divadlo není matematika a absolutní výsledky v něm neplatí, mají Bratři (Karamazovi) nekonečně mnoho výsledků). Ale zpátky ke kříži – Karamazovi patří Dostojevskému, ale bratři, kteří žijí svůj život na scéně DISKu, jsou dílem Špinara. Ano, jsme v Rusku, pije se vodka, exaltovaně se trpí, je tam Aljoša, Dmitrij i Ivan, ale jak tvrdí podtitul „…Ale my jsme ještě mladí!“ – z románu je dramatizací vypreparován především funkční text pro generační divadlo, výpověď sebe sama, svých vrstevníků, která může oslovit diváky konkrétního (studentského) divadla.
Divák, nepochybná součást inscenace, ten vztah lze v tomto případě nazvat spolubytím – herci i diváci jsou v jednom prostoru, v němž mají během představení fungovat všechny principy světa, tady a teď. Režisér o svém pohledu na bratry Karamazovy řekl: „… Bude to takový iniciační obřad, pro mě i pro herce. Vstup do neznáma, do jiného světa…“ Jeden konkrétní prostor, rytmus. Věřím, že to funguje a že jsem měla smůlu na představení. Viděla jsem představení inscenace, která stojí na precizní režii, dobrých hereckých výkonech, i když trošku kulhá na pomalé orientaci diváka neznajícího kontext. Viděla jsem pro mě inspirující a poměrně neobvyklou snahu o to, aby divák byl součástí nejen představení, ale i inscenace. Měla jsem smůlu na představení: technicky všechno fungovalo, bezchybně, ale energie rituálu tam nebyla.
Ale jak jsem psala, možností je v divadle nekonečně mnoho, tento text je pohledem konkrétního člověka na konkrétní představení. V DISKu jsou Bratři Karamazovi pořád vyprodaní, což je můj jediný, definitivní závěr – těch pohledů je opravdu mnoho.
Napsat komentář