Divadlo Rity Jasinské uvedlo jako svou nejnovější premiéru Čapkovu
Bílou nemoc. Sáhlo tak po hře, která je dobře známá, ale na repertoáru
divadel se v poslední době příliš neobjevovala. V úpravě a režii Pavla
Ondrucha se ukazuje, že je skutečně moderní a nadčasová. Karel Čapek
napsal svou alegorii o konci světa, lidské humanity a společnosti před
sedmdesáti lety, v době, kdy k naplnění jeho varovných vizí nebylo
daleko. Ačkoli byl text krácen, můžeme s úžasem sledovat, jak moc je jeho
téma i dnes aktuální.
Příběh doktora Galéna, který objeví lék na zhoubnou Bílou nemoc a
následkem toho se stane terčem politikaření bohatých nakažených lidí
v jejich zoufalé snaze o přežití, je nám předkládán s hrůznou
strohostí, až sterilitou. Všechno je bílé, maximálně černobílé a
zoufalství nakažených sálá prakticky ze všech stran, z každé zdi,
z každého předmětu. Nebylo tedy zapotřebí složité výpravy. Síla je
v oné strohosti. Výrazným scénografickým prvkem jsou například
pojízdné klece, které drží postavy v jakési sociální i psychické
karanténě.
V době, kdy vzrůstá obliba katastrofických a tzv. postapokalyptických
filmů, se ukázalo rozhodnutí sáhnout po této divadelní látce a
předložit ji vlastně ve svižném, téměř filmovém zpracování, jako
dobrá volba.
Inscenace trvá přibližně devadesát minut, ale zůstalo v ní všechno
z nezkrácené verze a celý příběh je velmi jasný. Nese se ve velmi
ponuré atmosféře plné strachu a nejistoty, kterou navíc dokresluje hudba
Pavla Trojana jr. Když k tomu připočteme ještě svícení připomínající
avantgardní filmy německého expresionizmu třicátých let, dostáváme
vpravdě hororový výjev zasazený mezi zdi špitálu, odkud nelze bez poskvrny
odejít.
Atmosféra nemocnice je ale vlastně jenom rám, do něhož jsou zasazeny
osudy lidí, kteří se pod tíhou zoufalství mění postupně ve zvířata.
Ředitel nemocnice (Tomáš Valík nebo Ladislav Trojan) by rád využil doktora
Galéna k proslavení svého ústavu, ale je obezřetný, nechce nic riskovat a
posílá ho do pokoje s beznadějnými případy. Ačkoli Galéna prosí
o vyléčení mnozí zámožní lidé, například majitel zbrojní továrny
Krug (Martin Písařík), či šéf tovární účtárny (Lukáš Burian),
který je ochoten zaplatit vším, jen když Galén vyléčí jeho matku, doktor
je nekompromisní. Nebude léčit bohaté, dokud nezastaví zbrojení a válku.
Galén v podání Petra Fraňka je postava velmi zásadová a v otázce pomoci
nekompromisní. Navíc také poněkud bez vnitřního života. Není tím jasně
kladným hrdinou, jako byl například Hugo Haas ve filmovém zpracování,
ačkoli lidem chce pomáhat, má v sobě určitou „sociální karanténu“,
je uzavřen sám do sebe. Připomíná zajímavý mix mezi striktním doktorem
Sovou a uštěpačně ironickým dr. Housem. Chce pomoci hlavně chudým a
potřebným, to je jeho základní životní krédo. Odmítne pomoc
i Maršálovi (Milan Enčev), dokud ten nezastaví rozpoutanou válku. Proto si
s ním lidé, které odmítl léčit, a především zmanipulovaný dav poradí
po svém. Platí tu ono okřídlené „kdo nejde s námi, jde proti nám“.
Vedlejší postavy (a mimo jiné i davové scény) jsou hezky ztvárněny ve
stylu komixů či malůvek ze třicátých let – například reportéři
valící se jeden přes druhého jako by se svými fotoaparáty, zápisníčky a
diktafony vypadli z obrázků Josefa Čapka.
Všechno je bílé, maximálně černobílé a zoufalství nakažených
sálá prakticky ze všech stran, z každé zdi, z každého předmětu.
Tvůrci dostali z Čapkova textu nejen jeho děsivou atmosféru, ale
i černý humor. Ten se v inscenaci objevuje převážně v místech
největšího zoufalství nebo v místech suché, trapné oficiality, kterou
„malí čeští lidé“ nezvládají, a působí to velmi paradoxně, až
groteskně – každopádně z toho dost zamrazí. Oba dva humorné póly
v sobě nese Maršál, vůdce lidu, v podání Milana Enčeva napůl
uniformovaná figurka, tupý papaláš, který si snad ani nedokáže sám
zavázat tkaničky u bot, napůl pak děsivá politická zrůda schopná
demagogicky pobláznit celý národ a velmi citelně si uvědomující, že
její dny jsou sečteny. Divák si může vybrat, co mu do této mozaiky
pasuje víc.
Je moc dobře, že se Bílá nemoc opět dostala na česká divadelní prkna,
kam nepochybně patří a patřit bude. A je moc dobře, že ve stravitelné
verzi, která zaujme nejen mladé diváky, pro které je určena – je
provokativní, v moderním hávu, poukazuje na současné problémy a klade
zásadní otázky. Chcete od divadla ještě něco víc?
Divadlo Rity Jasinské
Karel Čapek: Bílá nemoc
Úprava a režie: Pavel Ondruch
Scéna a kostýmy: Zuzana Mazáčová
Hudba: Pavel Trojan jr.
Hrají: Ladislav Trojan / Tomáš Valík, Petr Franěk,
Martin Písařík, Milan Enčev, Petra Špindlerová, Anna Kulovaná, Romana
Goščíková, Lukáš Burian, Ondřej Černý
Psáno z premiéry 26. 1. v Divadle Na Prádle
Napsat komentář