Letošní ročník Next wave/Příští vlny se stal minulostí, a tak vám
jako malé ohlédnutí připomenu jedno ze sobotních představení, které
patřilo mezi ty nejlepší kousky celého divadelního maratonu. Mám na mysli
vystoupení Svět odsouzencův v podání Spitfire Company, což je spolek
vytvářející plastické divadlo. Tento neobvyklý pojem v sobě skrývá
syntézu pohybového, činoherního i mimického divadla. Jejich začátky jsou
spojeny s experimentálním prostorem Roxy/NoD, nyní je však můžeme vidět
i v paláci Akropolis.
Do tématu festivalu „Mezi životem a smrtí“ zapadá i inscenace Svět
odsouzencův. Jde o příběh inspirovaný povídkou Jiřího Jarkovského a
také obrazy českého malíře Alena Diviše, malovanými na zdi vězení La
Santé ve Francii, kde byl vězněn za druhé světové války. Hlavní hrdina
je odsouzen za vraždu dvou mladých dívek a z dlouhé chvíle, či snad
kvůli výčitkám svědomí, vyjadřuje své pocity v cele prostřednictvím
malování. Tuto současnou postavu Odsouzence se štětcem v ruce představuje
progresivní malíř Jan Miko, který věnuje svou pozornost velkému plátnu na
vyvýšeném místě v pozadí jeviště. Píšu současnou postavu, protože
tu minulou ztvárňuje Petr Vaněk. V popředí scény se odehrává příběh,
který je vysvětlením toho, co se událo a co z něho udělalo vraha.
Pozornější divák vytuší, zapálenější si přečte v deníku Next
wave – Tsunami, že se vše odehrálo při oslavě narozenin Odsouzencovy
manželky Fridy. Nevinná párty se však poněkud zvrtne a aktéři pod vlivem
alkoholu a možná i drog propadnou sexuálně motivované žárlivosti a
majetnickosti. Spolu s tím, co se právě odehrává v popředí,
přetváří Jan Miko neuvěřitelně rychle i svoje dílo, čímž se diváci
stávají svědky vzniku výtvarné práce. Jak sám umělec říká, obraz je
pokaždé jiný a jeho kvalita závisí nejen na aktuálním dění na scéně,
ale i na reakcích publika. Vyvrcholení přichází ve chvíli, kdy Odsouzenec
zabije svou ženu, posléze jednu z dívek, a nakonec se psychicky zdeptaná
poslední ženská hrdinka sama zastřelí. Vrah pak přistoupí k plátnu, Jan
Miko přemaluje jeho polonahé tělo, čímž jakoby vstoupí do obrazu a dojde
tak ke splynutí obou mužů.
Celým představením nás provází velmi příjemné melodie hrané na
akordeon, housle a bubny. Místy je však rytmus narušen skřeky akordeonů, na
které hrají sami aktéři. Kombinace těchto dvou prvků pak navozuje velmi
vypjatou atmosféru. Jak se říká, v jednoduchosti je krása, což dokládá
nenáročná scénografie. Pokud herci hrát umí, nepotřebují se skrývat za
žádné kulisy, a to v tomhle případě 100% platí. Pohybové nadání
rozhodně nepostrádá ani jedna z hrdinek – Miřenka Čechová, Iris
Kristeková, Jindřiška Křivánková. Působí velmi přesvědčivě a nemají
žádné zábrany předvádět jakékoli pohyby, a to dokonce na podpatkách. Na
druhou stranu Petr Vaněk už na mě nepůsobil úplně přirozeným dojmem.
Neříkám, že jeho výkon byl špatný, ale zkrátka nebyl tak výjimečný
jako procítěnost fyzického i mimického vyjadřování kolegyň.
Ke správnému porozumění celému ději je celkem užitečné přečíst si
původní povídku Jiřího Jarkovského. Pokud však máte dostatečně
rozvinutou fantazii, pak vás asi žádná scéna nepřekvapí, já jsem si
však chvílemi připadala trochu mimo. Jinak opravdu nemám, co bych projektu
vytkla, považuji ho naopak za jeden z nejlepších z letošní festivalové
nabídky. Jsem přesvědčená, že bleskurychlá malba obrazů, dokonale
propracovaná choreografie i poutavá hudba nezklame žádného diváka se
zájmem o alternativní tvorbu. Jestliže jste Svět odsouzencův na Next wave
propásli, patříte do kategorie 15 + a nebojíte se drsných výjevů, pak
zkuste zajít do Paláce Akropolis.
Napsat komentář