Jednou jsem slíbil své profesorce semináře kritiky, že se tomuto
bohulibému literárnímu žánru nebudu věnovat, a rád bych dodržel slovo.
Na druhou stranu (a už vidím šibalský úsměv Tovjeho ze Šumaře na
střeše) jsem taky jenom člověk, tedy nadšený divadelní návštěvník.
Rozhodl jsem se tedy ve své kritice vyhnout kritice a omezit se na chválu a
doporučení.
Je to jednoduché: když se mi inscenace nebude líbit, diplomaticky o ní
pomlčím (K čemu by bylo soudit Polskou krev v mém milovaném, téměř
domovském Karlíně nebo hledat chyby jinde, kam mě v budoucnu, kdoví,
pracovně může zanést vítr? Nejsem přece blázen.), když přijdu domů a
budu se chovat jako mimozemšťan pod vlivem představení, když se dokonce
přistihnu ještě následující den, že přemýšlím o viděném, nezbývá
mi, než se s vámi podělit o své nadšení.
To je případ Cabaretu Calembour v Divadle Čertovka (kdo
by divadélko hledal na Kampě někde u Čertovky, je filuta a bude mít
štěstí). Nemám zapotřebí mazat něco kolem úst svého bývalého
spolužáka ze studií na DAMU Milana Šotka, ale veřejně
před ním smekám. Nejprve název. Hledal jsem rychle v Akademickém slovníku
cizích slov – nic. Hledal jsem v Encyklopedii Universum – nic.
Doznávám, že jsem se snížil k zatracovanému vygooglování v naději,
že se to snad nikdo nedozví, a konečně jsem byl úspěšný! Wikipedie
praví: calembour je slovní hříčka. Tečka. Nic. Milan Šotek se prý
hlásí ke svým velkým vzorům – Osvobozené, Semafor, Cimrman. Zřetelně
inspirovaný nenapodobuje, neopisuje, je jenom stejně hravý, objevil totiž
vlastní styl: zálibu ve slovesném humoru. Tak jsem cestou domů plácal
jakoby calembourské věty typu: „Dám si kus dortu do rtu,“ poněvadž jsem
přes dvě hodiny s otevřenými ústy sledoval záplavu mnohem lepších
hříček v písních (např. „Nač lunu na člunu?“), skečích (na
každou miniscénku o Soudci Či jsem se těšil) a zdánlivě improvizovaných
trialozích (spolu s přirozeným Igorem Orozovičem a suchým Jiřím Suchým
z Tábora). Soubor Kabaretu Calembour doplňují dvě slečny. Každá jiná a
každá skvělá. Výborně zpívající Lucie Polišenská a křehká, pak
střihem groteskní Klára Klepáčková. Doprovází je trio hudebníků.
Kdybych psal ještě déle, zamotával bych se do téhož. Běžte na to!
V první půli uvidíte úžasný kabaret, ve druhé velevtipnou hříčku
Borůvčí tepající nešvar nevěry v českých myslivnách.
Zažijete toho večera dosti radosti.
Pak mám ještě jedno doporučení: muzikálový Londýn.
Je to kapánek z ruky, a to, že jsem se tam letos v září vydal už
podruhé, znamená, že budu po zbytek školního roku na sušenkách. Ale
stálo to zase za to! Po jedenadvaceti zhlédnutých produkcích by se skoro
dalo uvažovat o sestavení jakéhosi žebříčku, ten můj však nebude mít
všechny šprušle. Vím jenom, který zážitek byl nejhorší (ano i ve
westendské nabídce komerčních muzikálů se takové najdou) a které byly
nejlepší. Těch standardně vynikajících bylo pak víc. O Dirty Dancing
tedy pomlčím (viz výše) a vzpomenu na energetické bomby, ze kterých se
odchází se srdcem ještě bouchajícím v rytmu posledního čísla.
Hairspray a Sister Act. Někdo možná zná stejnojmenné filmy
a nedá na ně dopustit, někdo možná má apriorní averzi k „povrchní“
zábavě tohoto typu. Řeknu vám jediné: tady se stoprocentně odvádí
poctivá práce, neukazují se pouze populární sólisté, hraje se živě a
zpívá se dokonale. Nešetří se na výpravě, ale ani na invenci. Herectví
je přesvědčivé, režie je obdivu hodná. Po skončení muzikálu
Priscilla, Queen Of The Desert (ano, taky původně film) jsem
pár hodin nepromluvil. Jistě, v tomto případě se dotkli mého osobního
problému, ale přišel jsem i na jednu obecnou maličkost: londýnské
muzikály vedle bohapusté dobře prodejné zábavnosti velmi často řeší
jakési téma. A to by určitě slušelo i našim inscenacím.
Napsat komentář