Setkání „Karel Čapek – 120 let“ nad osobností, dílem a odkazem
Karla Čapka, konferenci pořádanou v Divadle na Vinohradech ve spolupráci
s Ústavem dramatické a scénické tvorby DAMU, v den derniéry inscenace
Věc Makropulos (8. dubna 2010) otevřelo velice zajímavou polemiku, na niž, a
to předesílám, není jasná odpověď.
Po příspěvcích z dopoledního bloku (od Františka Černého, Kláry
Novotné a Hasana Zahiroviće) následoval blok odpolední, který otevřel Ivan
Klíma zamyšlením nad hlavními zdroji Čapkovy inspirace, následován
interpretací Jany Horákové, která představila v analýze postavu Robota
jako komický typ a reagovala na dobový kontext, v němž byla Čapkova hra
R.U.R. mnohými nazvána kýčem. Josef Kovalčuk pak navázal představením
dramaturgického záměru Divadla Husa na provázku v myšlenkových a
estetických východiscích jejich projektu „Čapek na provázku“.
Posledním řečníkem byla Jana Cindlerová, která svou brilantní analýzou
třech současných jevištních realizací Věci Makropulos otevřela diskuzi
s jejich tvůrci (režisérkou hradecké inscenace Věrou Herajtovou,
libereckým režisérem Vítem Venclem z Divadla F. X. Šaldy a dramaturgem
vinohradské Věci Makropulos Martinem Velíškem).
Do dialogu s nimi vzápětí vstoupil hlas, vyjevující názor některých
z diváků vinohradské inscenace, bouřící se proti zvolenému nastudování
(příkladem střetů byly připsané, nečapkovské pasáže či nesouhlas
s radikálním seškrtáním hry a mnohé další námitky), kdy diváckým
argumentem bylo, že „(…)přišli na Čapka“, kterého v této inscenaci
podle jejich názoru nedostali. Po krátké argumentaci Martina Velíška došlo
k nečekanému, totiž že se na stranu diváků v poklidu argumentovanou
řečí přidal sám profesor František Černý a vstoupil tudíž do
argumentačního čela. Střídalo se i na straně tvůrců, výměnou M.
Velíška, kterému docházely obranné argumenty i ochota je hledat, za Víta
Vencla, jehož projev (což ho jistě znovu rozčílí) se dá přirovnat
k plamennosti a mladistvé sršatosti diskuzí režiséra Michala Langa z dob
divadelního sdružení CD 94. Hned první režisérův úder byl smečí.
„Vona přišla na Čapka, no to by mě děs bral!“ Dále parafrázuji:
,…na toho Čapka z učebnice, nebo na nějakého živého pana Čapka?!’
Vencl otevřel jednu z nejpalčivějších otázek: nakolik nám můžou
režisér s dramaturgem vzít „našeho Čapka“, tedy zejména problém
intertextuality u mnoha současných nastudování (a do jaké míry jde v tom
případě ještě o nastudování původního textu), řečeno stroze: jaký
podíl má mít režijně-dramaturgická koncepce ve vztahu k textům, které
zpracovává. Jaké jsou meze její interpretace? A nastal lítý boj –
slovní, samozřejmě, jsme přece pořád ještě na konferenci. Utkání
Velíšek v zastoupení Víta Vencla vs profesor František Černý se stalo
pro diváky napínavějším než prvoligové utkání fotbalu.
Končím otázkou za milion bodů: Jaký je tedy správný recept na poměr
režisér + dramaturg vs autor = chutná všem zúčastněným?
Psáno z konference Karel
Čapek – 120 let konané 8. dubna 2010 ve zkušebně Divadla na
Vinohradech
Napsat komentář