Není na mně, abych hodnotila, zda je vhodné či nevhodné, aby divadelní
festival vysokých škol ZLOMVAZ končil definitivně tím, že nám pan Bob
ukáže svého pindíka. Do poslední chvilky jsem hluboko v sobě doufala, že
půjde o nějakou legraci. Když se ale rozsvítila červená žárovčička na
klinkajícím se přirození téměř padesátiletého striptéra, pochopila
jsem, že všechna sranda musí stranou: na jevišti divadla Disk jsem byla
přítomna pánskému striptýzu. A ne že ne!
© Martina Věrčáková
© Martina Věrčáková
Pan Bob je odvážný muž, to se musí nechat. Předstoupit se svou
vzrušivou show, vhodnou tak na alkoholem prosycené rozlučkové party se
svobodou či diskotéky, před ještě nepříliš opilé osazenstvo Disku, to
je už něco. Dvě stě umělců versus jeden v potu svého těla si
vydělávající dělník současnosti.
Vystoupení nechybělo vskutku nic, co má obsahovat správná šmíra.
Choreografie ve stylu kovbojů, co si podupávají do taktu na baru, zatímco si
objednávají svou pátou whisky, rozmanitý mnohovrstevnatý kostým – kolik
měl na sobě zařízlých spoďárů, jsem se nedopočítala – a
samozřejmě neopomenutelná práce s rekvizitou – židlí, kterou pan Bob
umně ošolíchal svou mužskou chloubou. Zatímco si sundával svá pátá
tanga, dav si zakrýval oči a volal ne! Nebyli jsme mu dobrým publikem…
Celkový můj dojem z půlnoční produkce byl smutný. Pan Bob byl
do Disku pozván za lacinou srandu, zesměšnili jsme ho, nikdo ho nebral
vážně, od počátku do konce byl za toho trapného, za člena sociální
skupiny, kam my přece nikdy neklesneme. Na nic si sice nehrál, ale my si na
něm zchladili svou uměleckou žáhu.
Je mi jedno, zda je vhodné či nevhodné končit festival striptýzem,
každý co mu po chuti, ale osobně nepovažuji za vtipné smát se člověku,
co se na živnostenský list živí tím, že se svléká za tři a půl
tisíce, a my mu je povzneseně dáme, abychom se cítili lepší.
Napsat komentář