Když už si člověk-naiva po zdařilých divadelních hostinách
v ústeckém Činoheráku, malostranském Rubínu či na právě
probíhajícím Pražském divadelním festivalu německého jazyka počne
myslet, že letošní podzim jest příjemným prostorem k žití, vrazí mu
čert z magistrátu kudlu ze rzi do ledvin a otočí třikrát. Slovutného
antikulturního břídila, hlasitého srkala missích vnad a elitního
krejčovského synka Pavla Richtera na postu radního pro kulturu vystřídala
kreatura z oranžové části politického spektra.
Lukáš Kaucký by si ovšem se svým předchůdcem mohl podat ruku,
třísknout kopytem a obtočit kolem něj svůj chlupatý ocas. Macecha,
vysílající polonahou Marušku pro tropické ovoce do štípajícího mrazu,
by ve srovnání s oběma pány mohla sloužit jako příklad vzorné
rodičovské péče. S podobnou grácií se na půdě svého rezortu pohybuje
snad jen přičinlivý pažoutovsko-henleinovský epigon, veřejný maturant
kozel Dobeš.
Otázku, zda Učitel národů v naardenském exilu právě provozuje
extatická prostná, ovšem ponechám k prozkoumání přeci jen
povolanějším Učitelským novinám a nadále se budu věnovat
kulturně-politickému angažmá páně Kauckého. Jádrem Belzeblba je
samozřejmě jeho naprostá kulturní dezorientace a fatální nedostatek vkusu.
V jeho představách se Praha zjevně rýsuje jako megapole umělecké šedi,
v níž postupně budou všechna divadla, operující specifickou poetikou buď
zlikvidována, nebo proměněna v unifikované fast foody, produkující
zaměnitelné inscenace bez chuti, zápachu a názoru.
Ze šedé kouřové clony za páně Kauckým se navíc začínají vynořovat
dlouhé nenechavé prsty Ivana Krejčího, obratného machiavelisty z Komorní
scény Aréna, jenž rovněž kope za ČSSD. Ten svojí přítomností zručně
infikoval zákulisí pražských výběrových řízení, a tak není divu, že
figuruje i ve vítězném projektu, a to nejen coby režisér, ale
i umělecký šéf Arény, která si z Komedie hodlá udělat svou pražskou
rezidenci. Zarážející je navíc skutečnost, že v ostře sledovaném
konkurzu nakonec zvítězil projekt, za jehož koncepci by se snad nemusela
stydět snaživá studentka třetího ročníku gymnázia, u manažerky, sedm
sezón koučující divadelní soubor a absolventky dvou divadelních škol,
jsou ovšem jeho vágní a pseudofilozofující formulace přinejmenším
překvapivé. Stejně jako bezmála lživá tvrzení typu „předběžně, ale
závazně“ domluvených spoluprací.
Jako nanejvýš problematická se jeví i chystaná spolupráce
s Krystianem Lupou, jehož progresivní časy jsou již dávno v tahu, vysoké
finanční nároky však naprosto nikoli.
Zdánlivě záslužná, v projektu halasně proklamovaná budoucí orientace
souboru na divadelní východ je jen další vějičkou pro naivní posuzovatele
a povrchním přepólováním ve smyslu Pařízkovci pochodovali směrem ku
Německu, Bergerovci pomašírují na Polsko. Člověk, byť se základní
orientací v aktuálním polském divadle, musí jen skřípat zuby, nebo se
nahořkle smát. Spojení Piotra Tomaszuka s Čapkovým R.U.R. bezprostředně
po Wilsonově Věci Makropulos a obří vlně dalších čapkovských adaptací
navíc na dojmu z projektu skutečně nepřidá. Jako nanejvýš problematická
se jeví i chystaná spolupráce s Krystianem Lupou, jehož progresivní časy
jsou již dávno v tahu, vysoké finanční nároky však naprosto nikoli. Je
jistě záslužné, že Company sedm let bojuje svůj periferní boj, na druhou
stranu divadla přežívající v obdobných lokalitách i podmínkách
(Dejvické divadlo, La Fabrika, Meet faktory či Mlejn) se za srovnatelnou či
kratší dobu stačila vyprofilovat mnohem výrazněji, o jejich široké
divácké základně zde snad ani není potřeba hovořit.
Razantní zvýšení hlasu je naopak naprosto žádoucí v okamžiku, kdy
chceme upozornit na to, že vítězství projektu Company.cz bylo nejen
výsměšným plivnutím do obličejů ostatních finálních uchazečů a
okamžikem intenzivní autodiskreditace členů poroty profesora PhDr.
Vladimíra Justa, CSc. a PhDr. Jany Machalické, ale především velkou prohrou
neminoritního divadelního publika i odborné veřejnosti. Vítejte v pekle,
přátelé!!!
Napsat komentář