Tvorbu režiséra Sergeje Fedotova můžeme osobně znát z jeho občasných hostování v českých divadlech. Pro diváky je zřejmé zaujetí klasikou, mezi divadelníky je znám svou prací s herci. Letos se u nás již poněkolikáté uvedl divadlem U Mostu z poduralského města Perm. Hlavní charakteristiky jeho tvorby zůstávají a ještě více se projevují ve vlastním souboru.
Jak bylo uvedeno v programu, divadlo U Mostu založil Fedotov v roce 1988 krátce po skončení studia a nejdříve fungovalo jako amatérské. Soubor se zaměřuje na ruskou divadelní klasiku, ale i adaptace literárních děl například Dostojevského či Bulgakova. Jak se ukázalo, příznačné pro inscenace je důraz na text a ansámblové herectví bez umanutých sólistů. Důležitost každého slova, repliky, pečlivé výměny dialogů a dobrá souhra na jevišti jsou to, čím herci oslnili.
Jedinou výjimkou, kdy byl původní text obohacen o konotaci, je Hamlet, který odkazoval na slavnou inscenaci s Vladimírem Vysockým. Nešlo však o politický apel, který vznikl v kontextu původního uvedení, ale vzkaz s obecně platnými ideály. Jednoduchou scénou s minimálními přestavbami doplňovala hudba, která se střídala ostrými střihy, a zvuky. Morální poselství měli i Hráči, kteří více, než je obvyklé, „zahráli“ na temnou notu. Postavy se pohybovaly v prostoru s temnými barvami a působili čím dál více nereálně díky kulisám, které dovolovaly hercům se zjevovat, nikoliv přicházet, jak je obvyklé. Celá inscenace měla surrealisticky hrozivý nádech, který přidal na dramatičnosti a zabránil inscenaci trapně moralizovat.
Dobový Sebevrah z pera Nikolaje Erdmana, reagujícího na poměry v Rusku 20. let, měl díky groteskní nadsázce nadčasovou platnost. Zároveň byla hereckou příležitostí pro všechny hostující členy v souboru, kteří vytvořili celou plejádu figurek pochybných existencí.
Pro mě je překvapující z obsazení snadno čitelná praxe divadla. Téměř každá role má alternaci, což je opačný přístup než u nás, kde se počet rolí spíše škrtá a v oblastním divadle jsem dokonce zažila jednoho protagonistu pro dvě postavy. Vůbec v souboru neexistuje hierarchizace herců, takže představitele Hamleta můžete druhý den vidět v představení, kde má jediný výstup. O protěžování herců U Mostu nemůže být ani řeč. Nejen velké nasazení při studování rolí, ale především dokonalá technika a plastičnost projevu dovoluje protagonistům zvládnout bohatý repertoár. Každý herec zvládne několik typů, aniž byste měli pocit, že role je zde protiúkol.
Dalším rysem tohoto souboru je etické poselství leckdy až s mystickým přesahem. Dokladem může být Osiřelý západ, ve kterém byla proškrtaná první půle hry a těžiště inscenace bylo vloženo na část usmiřování bratrů po smrti otce. Méně McDonaghova černého humoru znamená více psychologičnosti postav. Zvnitřnění tématu a interpretace hry jako smíření sahající k duchovní rovině není u nás u tohoto autora obvyklé, což je přínosná změna oproti zdejší inscenační tradici.
Napsat komentář