Když jsem se loni na podzim dozvěděl, že v mém rodném Hradci Králové
chystá svou další premiéru Dan Špinar, můj bývalý spolužák ze studií
DAMU, řekl jsem si, že u toho musím být, a vydal se na premiéru. Mile mě
překvapilo, že v Klicperově divadle dostali své velké příležitosti
i další absolventi naší alma mater – scénografka Lucia Škandíková,
kostýmní návrhářka Linda Jiříková-Boráros a v uměleckém souboru již
domestikovaní: dramaturgyně Jana Slouková a herci Pavlína Štorková a
Vojtěch Dvořák.
Obvykle divadelní premiéry nevyhledávám, protože na rozdíl od těch
filmových s sebou přinášejí alespoň pro mě obrovskou dávku trémy. To
platí dvojnásob v případě divadelních tvůrců, s kterými jsem se na
DAMU sešel tak blízce, že jsem už nenakukoval do jejich divadelní kuchyně,
ale civěl jim rovnou do talíře. Přirozeně, vždycky mě zajímalo, s jakou
rázností se vyjadřují k naší současnosti. Jejich sezona ve školním
DISKu se právě tím stala proslulá a kromě davům fanynek přitažlivého
Vojty Dyka se chodilo na výrazné režijní koncepce, výtvarně pojaté
divadlo a herectví, jehož kvality překračovaly DISKový standard. Ovšem
když jste mladým divadelním tvůrcem, najde se dost těch, kteří vám
přispěchají na pomoc, aby si také tak trochu zarežírovali.
Samozřejmě divadelní kritika nemá prioritně funkci bezhlavě zvací, ale
jistou její povinností je reflexe tématu – toho, čím k nám dílo
promlouvá.
Ondřej Malý v roli Arbenina a režisér Špinar
Kritik Divadelních novin Richard Erml by si ve své recenzi Efektní kopečky ruské
zmrzliny přál, aby v Arbeninovi řádili démoni pýchy a žárlivosti.
Po nich v něm podle něj není ani stopy. Z lapsu neviní herce. Ti jen
řeší režisérem ztíženou situaci, neboť premiérové představení na
něj působilo stylově „čistě“, ovšem prázdně. Redaktor místní
Mladé fronty Petr Mareček tvůrcům prostřednictvím vypůjčeného citátu
vkládá do úst: „Použili jsme už tolik metafor, že ani nevím, o čem
mluvíme. Svou
recenzi uzavírá konstatováním, které se blíží tomu, co Erml
pojmenoval prázdností inscenace. Konkrétně, že divák nepoučený
literaturou může své citové spoluprožití v přívalu gest a světel
utopit. Blogař Divadelních novin Vladimír Mikulka v reakci na
představení uvedeném na letošním hradeckém festivalu píše o tom, co
má režisér Špinar rád – efektní scénické obrazy. Inscenaci vyčítá
nudu kolektivních scén (pro jejich expresivitu, výrazné kostýmy a
svícení) a herci Ondřeji Malému malou míru věrohodnosti.
Kritika? Stohy režijních poznámek
Každý z nich sleduje především práci režiséra, jako kdyby v publiku
seděl dav samých Špinarů – tu jeden s lepším nápadem, jak dílo
vylepšit, tu s horším. Důležité je pro ně především vypíchnout to,
co podle nich „nefunguje“, na pozadí toho, co „funguje“. V jiné
recenzi je dokonce i bez servítků prozrazena pointa, tak se až zdá, že na
Maškarádu ani není nutné chodit. Samozřejmě divadelní kritika nemá
prioritně funkci bezhlavě zvací, ale jistou její povinností je reflexe
tématu – toho, čím k nám dílo promlouvá. Místo toho se v novinách a
na internetu dočítám stohy režijních poznámek. Přijde mi to o to
smutnější, že právě Špinarova Maškaráda je ukázkou současné
společensky kritické tragédie. Zároveň představení dokázalo rozjívené
studentské publikum upoutat svým smyslem pro ironii, nadhled, divadelní
nadsázku, zkratku a jasnou interpretaci. Bylo by zajímavé zamyslet se právě
nad tím, čím na nás dramatické dílo z dob romantizmu stále působí,
protože na rozdíl od formu hodnotících kritiků k samotným divákům
promlouvá.
Foto: Klicperovo divadlo o.p.s.
Napsat komentář