Jomi Oligor a Virginie
Vrátili jste se z Erasmu a starý svět se zdá najdenou nebývale
v nepořádku? Nevíte co s tím? Můžete následovat příkladu
španělského studenta, který po návratu z Prahy unikl na tři roky do
tmavého sklepa a svůj otřes převtělil do poeticky křehké inscenace
s mechanickými hračkami, kladkostroji a jezdícím vláčkem. V dubnu
2010 inscenaci zhlédlo i české publikum v rámci druhého ročníku
festivalu Transteatral.
Jeden z bratrů Oligorů se ze studií v Praze vrací domů, do Valencie.
Necítí se zpočátku dobře a svá „trápení“ řeší hračičkovským
kutilstvím ve sklepě, kde vznikají různorodé objekty na pomezí dětských
hraček a automatů, které posléze na scéně ožívají a stávají se
z nich roztodivné loutky. Do sklepa se na bratra a jeho „hru“ chodí
zpočátku nevěřícně dívat jen kamarádi, ale publikum roste každým dnem,
a brzy je sklep malý. V roce 2002 vzniká nápad vytáhnout objekty na
světlo, přeměnit je do skladnější podoby a vytvořit inscenaci Virginiina
trápení, kterou by mohli vidět další diváci, třeba v Praze, kam ji
přivezli bratranci autora Jomi a Senen Oligor.
Loutkové divadlo bez kašpárka a pana krále
Divadlo bratří Oligorů: Virginiina trápení
Jomi stojí sám uprostřed malého divadelního prostoru. Diváci musejí
sklonit hlavy, aby nezavadili o soustavu drátků a provázků, které visí
nad nimi. Herec se stydí a snaží se navázat kontakt s mlčícím pražským
publikem. Posypává hlavy diváků flitry, protože divadlo má být přece
veselé, do ticha zní jeho „fiesta, fiesta“ až nostalgicky smutně. Tato
nálada je ještě umocněna, když je na scénu přivezen z papíru slepený
domeček, ve kterém bydlí hlavní hrdinka – panenka Virginie. Je vysunuta
rampa, Virginie vyjíždí na balkon na své houpací slonici. Co se však
nestane, jaká tragédie: spadne do moře – kýblu s těstovinami.
Takto začíná příběh o maličké Virginii, kterak se chtěla stát
tanečnicí, šla do klubu, kde potkala Valentýna, tančili spolu a už spolu
zůstali do té chvíle, než Valentin Virginii bez důvodu opustil. Magie
představení vychází z kombinace až dětsky naivního příběhu, s pohyby
pouťových automatů, hraček na klíček, hudebních skříněk a smutného
obličeje španělského divadelníka.
Virginie miluje tanec na Valentinově nose – a Valentin miluje Virginii.
Po těchto slovech vytáhne Jomi pušku a střelí Valentina do srdce, které se
otevře, vypadne skleněná kulička, ta sjede po spirále a rozpohybuje celou
dvourozměrnou figurku, až se jí nožičky klátí. Virginie je maličká
figurka z papíru, která se projíždí s Valentýnem v motorovém člunu
uprostřed jezera v plechovém kbelíku nebo projíždí po laně nad hlavami
diváků. Atmosféra jako na pouti, diváci se až sentimentálně vracejí do
krajiny dětství, věří příběhu i jeho záměrě nejistému
vypravěči.
Chladné pražské publikum?
Virginie zbožňuje tančit na Valentinově nose
Návrat do dětství je roztomilý, ovšem není možné v něm setrvat
delší dobu, protože se tím odhaluje krutost dospělého života. Jsme
ještě schopni věřit lásce Virginie a Valentina, ale monolog „potkat
lásku na celý život. v úterý ráno. anebo již zítra“ se našim
(dospělým!) srdcím zdá příliš zoufalý, a když si vypravěč začne
dokonce pokládat hlavu do klína slečny v první řadě, pochybujeme, nakolik
má představení pro herce především terapeutickou funkci, a co se asi
nebohému studentovi v Praze stalo.
Snad je to jazyková bariéra nebo české, chtělo by se říct typicky
rezervované publikum, ale na výzvy k vyprávění vlastních příběhů,
o tom „jak jsme se stali dospělými“ nikdo nereagoval (krom paní, které
se z dýmu a rozprašované kolínské udělalo špatně a potřebovala
odejít). Snaha získat nějakou odezvu od publika, zapojit diváky do
představení, sdílet společně příběhy, tak nakonec vyznívala prázdně a
způsobila, že konec byl neustále oddalován, jako by se čekalo, až (a
jestli) někdo odpoví jinak než konvenčním potleskem. Když se herec
dovtípil, že žádná reakce nepřijde, chopil se papírové kytary, zapálil
na pódiu dvě římské svíce a za doprovodu španělského punku ze starého
magnetofonu předvedl remake koncertu, kterým se s bratrem proslavili
v deváté třídě…
I přes rozpačitý konec působilo představení svou vynalézavostí a
schopností překvapit a okouzlit. I v zarytém příznivci činohry vzbudilo
touhu zavřít se do tmy a vytvořit vlastní svět pohyblivých hraček. A jak
se cítil Jomi v Praze? *I did feel a very special silence in Praha… a
silence full of respect and care and that it did I felt very comfortable do you
know what I mean… and I felt very warm hearts when I were so close that the
Czech beautiful girls who were in the first sites… pum pum… pum pum… pum
pum… *
Divadlo bratří Oligorů: Virginiina trápení (Hermanos Oligor: Les
tribulations de Virginie)
Hrají: Javier Continente (Jomi Oligor), Senen Rodriguez
(Senen Oligor)
Premiéra: 2002 ve Valencii, psáno z reprízy
12. dubna 2010
Napsat komentář