Román Kříž u potoka Karolíny Světlé se na prknech Švandova divadla
dočkal současné adaptace. Režisér Dodo Gombár představil inscenaci,
která se k literární předloze vztahuje jen velmi volně. Její rozsáhlý
časový záběr se pokusil zhustit do poměrně krátkého úseku jediné noci,
ale i přesto se Crash u potoka odvíjí na Smíchově jen velmi zvolna a
zachraňují ho hlavně některé herecké výkony.
Předem neinformovaného diváka by nejspíš ani nenapadlo inscenaci
s románem Karolíny Světlé spojovat. Ocitáme se totiž v současnosti a
celý děj se odehrává na svatební hostině v průběhu jednoho večera a
noci. I název je pozměněn, z religiózního symbolu se proměnil ve
srážku a zhroucení. Těch Gombárovy postavy zažívají skutečně víc než
dost. Oslava svatby Štěpána Potockého a Evičky se odehrává v malém
venkovském penzionu. Mladí novomanželé se tváří šťastně, brali se
z lásky na první pohled. Na samotě, mimo civilizaci ale idylka brzy
začíná brát za své a nejde jen o mladý pár.
Gombár klubko vzájemných vztahů a hluboko zasunutých hříchů
rozplétá v amplitudách střídající se neupřímné bujaré oslavy a
krátkých zastavení, kdy postavy teprve skutečně otevírají své duše.
Oscilace mezi přetvářkou a okamžiky, které pomocí zajímavého osvětlení
a hudby nabývají až magickou atmosféru, sice udržuje v inscenaci alespoň
nějaké napětí, ale přesto nedokáže přemoci dojem, že se noc odvíjí
příliš pomalu. Přitom chvíle, ve kterých se postavy divákovi v přítmí
a přízračně, ale přitom skutečně ukazují, působí velmi zajímavým
poetickým dojmem – scéna, v níž Štěpánův bratr unáší přes stůl
Evičku ve svatebních šatech, evokuje balet a vytváří působivý obraz.
Jejich kontrast s veselou zábavou, která naopak dává prostor komediálním
scénám, je motivem, na kterém se dá stavět. Především v první části
inscenace je ale příliš mnoho pasáží, které postavy nikam neposouvají a
nakonec působí pouze jako vágní výstelka mezi skutečně zajímavými
scénami. Podobnou bezúčelnost vykazuje v podstatě celá postava
harmonikářky.
V poetických a přitom funkčních kulisách scénografie Evy Jiřikovské
se snoubí minulost se současností, stejně jako v Eviných svatebních
šatech. Jevištní akce scénu se zadním „venkovním“ plánem,
schodištěm uprostřed a velkými okny po celém obvodu plně využívá a do
jisté míry tím nabývá chybějící dynamiku.
V těchto chvílích inscenaci táhnou především herecké výkony. Bez
Petry Hřebíčkové v roli Józy by Crash u potoka ztratil pozornost publika
již během prvních dvaceti minut. Hřebíčková skvěle využívá
komediálních možností a ve chvíli, kdy je na scéně, jednoznačně
ovládá jeviště. Spolu s Kristýnou Frejovou v roli Lenky se jim
bezkonkurenčně nejlépe podařilo vystihnout rozpolcenost charakterů jako
paralelu dvou rovin inscenace. Józa, působící lacině a nekomplikovaně, se
v krátkých záblescích proměňuje ve zničenou manželku. Lenka,
opuštěná, ale v jádru dobrá, se ukazuje jako ublížená mrcha. Podobně
propracované kontrasty bohužel u ostatních postav chybí. Uvolněným
projevem a vtipem inscenaci napomáhá ještě Tomáš Pavelka v roli strýčka
Mikuláše a v tomto ohledu mu dobře sekunduje také Štěpán Patrika
Děrgela. Zcela opačný dojem ale vytváří Martina Krátká jako Eva. Její
přehnaná a v podstatě monotónní éteričnost ubírá postavě Evy
jakoukoliv zajímavost. Nelze se ubránit dojmu, že tam, kde měl v kontrastu
s ostatními zářit ryzí dobrosrdečný charakter, nalézáme unylost, která
snad zapadá do představy předminulého století, ale rozhodně ne do
adaptace, která se jinak každou vteřinou pokouší o aktualizaci. Kontrast
Evy a její sokyně Marie, u níž je aktualizace naopak vyostřena do
maximální, ale spíš už směšné roviny, působí těžkopádně a
neuvěřitelně.
Crash u potoka nabízí zajímavé okamžiky a několik kvalitních
hereckých výkonů, z nichž nejlepší jednoznačně předvádí Petra
Hřebíčková. Bohužel jsou tyto momenty příliš často zastíněny celkovou
rozvleklostí a nevýraznou představitelkou jedné z hlavních rolí. Idea
Gombárovy adaptace není nezajímavá, jejímu provedení ve Švandově divadle
ale chybí především dynamika.
Švandovo divadlo
Dodo Gombár: Crash u potoka
Režie: Dodo Gombár
Dramaturgie: Lucie Kolouchová
Scéna a kostýmy: Eva Jřikovská
Hudba: David Rotter Hrají: Martina Krátká,
Miroslav Hruška, Apolena Veldová, Patrik Děrgel, Marek Pospíchal, Petra
Hřebíčková, David Punčochář, Tomáš Pavelka, Zuzana Onufráková,
Stanislav Šárský, Kristýna Frejová, Jana Bezpalcová, František Segrado
Premiéra 17. března 2012, psáno z představení
24. března 2012
Napsat komentář