Soustředné oranžovo-červeno-modré kruhy na obraze Petrbokovy Vánoce,
který výstavu zahajuje, působí nejdřív trochu nepatřičně. Jako
výsostné znaky na letadlech za první světové války. Když si dojem sedne,
dostavují se jiné asociace: meditativní kresby Karla Malicha či výtvarná
tvorba Františka Drtikola. Drtikolovskou náladu má ostatně i do sebe
pohroužená tvář muže na úvodním obraze, tvář samotného autora. Jiří
Petrbok se ovšem na výstavě Duhová posouvá od introspekce
k přesvědčivému konceptu, který se jen obtížně pojmenovává.
První část výstavy v dolní místnosti shrnuje dosavadní fázi
Petrbokovy tvorby. Ačkoli podivné figury v kosmonauticko-pornografické
výstroji vypadají jako mimozemšťané, jsou to jen návštěvníci z hloubi
lidské duše, z míst, o kterých se nemluví. Část expozice v dolním
sále se soustřeďuje na lidskou tvář. I když ji zakrývá pornografická
maska, případně ji zastupují vyceněné čelisti nebo se stává grafickým
symbolem – tvář je to, o co tu kráčí.
S pokračováním výstavy v horním sále je větší potíž. Petrbok
tady zahájil novou etapu, která na první pohled zaujme výraznou, duhovou
barevností. Figury se opět pohybují v moderním světě. Jenom to tentokrát
není svět pornografie, ale svět každodenní spotřeby – od cvičících
strojů přes vysavač po dětský kočárek. Výrazy figur se proměnily ze
znakovosti do jakési omámené ulítlosti. Na obrazech se také objevují
(reklamní) texty, které jakoby v jiné poloze zastupují možnost (či
spíše nemožnost) domluvit se. Kromě toho je přítomen prvek grotesky,
hravosti a „nepřípadného“ optimizmu všemu navzdory. Duhové barvy
přispívají k roztančené náladě.
A zdání znovu klame: celkový koncept
nových obrazů míří jinam. Myslím, že zásadní pro jeho pochopení jsou
obrazy s letadly. Ty zjevně nepředstavují jenom prostředek, kterým
člověk cestuje odněkud někam. Jsou také prostorem, odkud není úniku (za
letu), nebo kde může nastat tragická situace. Petrbokova letadla tak evokují
mytologické lodě odvážející smrtelníky na druhý břeh, brány vstupu do
jiné dimenze, ale i letadla zasažená dopravní katastrofou, případně
zneužitá teroristy.
Letadla se tu stávají svými výsostnými znaky.
Duhová hravost jenom posiluje niterné vyznění tohoto konceptu. Petrbok je
na nových obrazech sice přímočařejší a veselejší než dřív, s novou
lehkostí však dále pojednává o starých, závažných tématech. Ostatně,
žít se dá vesele i s vědomím smrti. Zápisy v návštěvní knize
svědčí o tom, že lidé si odnášejí z výstavy optimizmus. Ani malíř
samotný nás v tom nenechal tak docela plavat: ironicky nadějnou tečkou je
obrázek letadla na boční stěně, vedle nejdůležitějšího
„letadlového“ obrazu. (Postkoitálně unavené letadlo je na něm pokryto
obrázky, které shrnují příběh ostatních obrazů, tak trochu na způsob
primitivního vyprávění na výtvarných produktech přírodních národů.)
Na tom malém obrázku nám Petrbok nabízí lehkonohou naději. Většina
letadel přece šťastně doletí, ne?
Fajnšmekři si vychutnají skutečnost, že Petrbokovy imaginativní
výsostné znaky na jeho Vánocích mají stejnou barevnost jako
oranžovo-červeno-modré duhovky na kresbě Augusta Natterera Mé oči v čase
zjevení. Ta se stala emblémem výstavy z Prinzhornovy sbírky výtvarných
děl duševně nemocných, probíhající naproti přes Staroměstské
náměstí. Abychom viděli, musíme se dívat – a musí nám být také
zjeveno –, shodli by se možná Petrbok s Nattererem.
Jiří Petrbok: DUHOVÁ, 20. února – 19. dubna, GHMP –
Staroměstská radnice
Výzva ke kuturnímu
cestování: v Ostravě v galerii Sokolovská 26 (což je zároveň jméno
galerie i adresa) probíhá do 7. května Petrbokova retrospektiva, která
obsahuje také obrazy z cyklu Červená (částečně vystaveného v dolním
patře Staroměstské radnice). Takže kdo chce „mít Petrboka pohromadě“,
může z Prahy vyrazit do Ostravy, případně naopak. Hojně navštěvovaná
pražská výstava ovšem končí už 19. dubna!
Napsat komentář