Být považován za romantického krajináře a zároveň předchůdce
abstraktní malby zní trochu divně – ale přesně to se stalo anglickému
malíři J. M. W. Turnerovi. Joseph Mallord William Turner žil v letech
1775–1851, takže abstrakce vypadá dost překvapivě, jenže – je to tak.
Výstava v budapešťském Muzeu krásných umění (Szépművészeti Múzeum)
dokonale zachycuje tu zvláštní vývojovou křivku. Přibližuje ji přitom
logickým a věrohodným způsobem – vystavením Turnerových děl od rytin
na náměty jeho kreseb přes krajinářské akvarely až k těm pozdním,
atmosférickým obrazům.
Jedná se o první monografickou Turnerovu výstavu v Budapešti (a nevím,
jestli se v České republice někdy odehrálo něco srovnatelného). Vznikla
ve spolupráci s londýnskou Tate, která opečovává Turner Bequest, tedy
kolekci většiny malířova odkazu. Výstavu připravenou britskými experty
obohatily i obrazy ze Spojených států. Do Budapešti přicestovala
z Ferrary a z Edinburghu.
Výstava se jmenuje Turner a Itálie, ale nejde o žádnou nudnou
krajinařinu se středomořskou příchutí. V první řadě totiž potvrzuje,
nakolik se v Turnerových pozdních, přeludných obrazech projevilo italské
světlo. Malíř podnikl do Itálie řadu cest, a jak se zdá – a jak se
tvrdí v životopisném filmu, který je součástí výstavy –,
průzračné italské světlo importoval do Británie a dosadil ho i do obrazů
s anglickými náměty.
Turnerův vývoj zachycují jeho prvotní
práce, rytiny na motivy slavných obrazů. Turner jimi na začátku
19. století ještě vzdával hold renesanci a jejímu odkazu. Na akvarelech a
olejích z Itálie se to pak „začne dít“, tedy to podstatné, čím se
Turner přehoupl do moderní malby.
Některá z větších pláten na výstavě fungují ve více pásmech:
v dolní třetině se odehrává konvenční výjev se skupinou venkovanů,
v prostředním pásmu je sice stylizovaná, ale pořád ještě přijatelně
libozvučná krajina, a v nejvyšší třetině jde do hloubky turnerovská
obloha, která je už velmi nepopisná.
Malíř ke konci své úspěšné kariéry maloval obrazy, u kterých je
obtížné rozeznat, jestli jsou dokončené, nebo jestli jsou záměrně
ponechané v nedokončeném stavu. Na budapešťské výstavě jsou také a
odpovídajícím způsobem berou dech. Také díky časové lince, která je
tady tak pěkně vidět. Turnerovské sály v londýnské Tate, pokud si dobře
vzpomínám, tohle kouzlo nemají, protože se soustřeďují především na
pozdní díla.
Budapešťská výstava navíc klade otázku
po vztahu úspěchu a průkopnictví. Turner se rychle stal známým a stabilně
vydělávajícím malířem. A přesto se v závěru kariéry pustil zcela
novátorským směrem. Bylo by asi nějak spravedlivější, kdyby se svým
abstraktním vizionářstvím trpěl – ale to už jsou právě romantické
představy, a Turner se romantizmu dokázal vzdálit pořádně daleko. Za
samostatnou cestu do Budapešti výstava možná nestojí, ovšem při
turistické návštěvě města by se neměla vynechat. Zůstane otevřená do
25. 10. 2009.
Muzeum krásných umění Budapešť, 16. července – 25. října 2009;
kurátor: James Hamilton
Napsat komentář