Výstava Od Botticelliho k Tizianovi v budapešťském Muzeu krásných
umění nabízí malířská esa italské renesance. Leonardo, Rafael plus dvě
hvězdná jména z názvu výstavy a další… od každého alespoň pár
kousků. Přitom nejde o vyčerpávající pochod kilometry muzejních
chodeb – výstava je sice rozsáhlá, ale kompaktní a ostře působivá.
Začíná díly malířů
z 15. století, kteří po gotice dokázali využít perspektivu. V libých
italských krajinkách, vystavěných pěkně do hloubky, se odehrávají
bezmála komiksové příběhy natěsnané dějem. Snad ani není třeba
orientovat se v životech svatých, protože je možné těšit se
z roztomilých detailů. Na obraze Sandra Botticelliho Panna s dítětem a
andělem je to například anděl se srstnatými křídly, která vypadají
trochu jako peří bažanta. Do obvyklé abstraktnosti andělské vzduchoplavby
vnášejí něco animálního.
Na portrétu svatého Augustina od téhož autora jsou to zase útržky
nepovedeného rukopisu, které má světec bordelářsky a věrohodně
poházené u nohou. Na Zvěstování Bartolomea Caporaliho kromě Panny Marie
uctivě nakloněné ke zvěstujícímu andělovi je to nahrbená kočka,
zachycená, jak syčí na psa – možná jde o alegorii pozemských půtek,
které člověka zdržují od věčnosti?
Detaily ptáků, králíků, ještěrek ozvláštňují obrazy, které však
zároveň nabízejí i působivé lidské figury. Ze světců je nejčastěji
k vidění patrně sv. Jeroným, obvykle s výraznou tváří starého
hipíka, těžce zkoušeného životem. Jednou je dokonce zobrazen před
skálou, v níž je jeskyně ve tvaru dámského přirození (Marco Zoppo) –
že by renesanční freudismus? Kromě přitažlivých detailů působí
samozřejmě celková kvalita vystavených věcí, takové 
Zvěstování Giovanni Belliniho má až
hollywoodský šmrnc, protože na geometrickém barevném pozadí se snáší
anděl v divoce (barokně!) nařaseném plášti ke krásné Panně Marii
s gestičností vyhrocené filmové scény.
Ve druhé části výstavy jde především o portréty – například
portrét výrobce drahých látek Franceska delle Opere od Pietra Perugina je
realistickou podobenkou magnáta, ze kterého je cítit kalkulující úsudek a
pragmatická energie. Marie s dítětem a dvěma anděly od Botticelliho zase
přináší jeho sladký styl, postavy mají vykulené oči s pořádnými
řasami, líbivé jak z reklamní kampaně. Svatý Bernardýn Michele Pannoneho
má naopak působivě propadlou, stařecky vtaženou tvář seniora, který už
přišel o zuby. Vyvrcholením sekce portrétů je řádka Tizianových
obrazů.
Jednou ze zásadních věcí mezi portréty je Leonardova Dáma
s hranostajem, obraz, který „zná každý“ a který je trvale umístěn
v Krakově. Teenagerovská milenka milánského vévody chová v náručí
takovou větší krysu – a malba je na jednu stranu kompozičně, barevně a
světelně dokonale vyváženou záležitostí, na druhou stranu psychologickou
hádankou. Je pouze náhoda, že dívka vypadá poněkud příliš obratně a
zdatně, podobně jako hlodavec v jejích rukou?
Poslední sekce přináší obrazy ze
závěrečného, manýristického období italské renesanční malby, kde
Madona s dítětem od Jacopa Pontorma s absurdně akcentovanými rysy
působí, jako by vznikla až v době secese. Od počátku výstavy je přitom
znát neuvěřitelná energie, kterou renesanční italská malba měla a která
ji popoháněla pořád dál. Vícekrát se stane, že divák žasně, jestli se
jedná opravdu o obraz z 15. či 16. století – některé obrazy
vypadají o dvě nebo tři sta let mladší. Není na to třeba být
odborníkem, je to prostě ve vzduchu: vystavená díla mají
pořádný drajv.
Vzhledem k tomu, že obrazy se sešly ze sbírek v Miláně, Modeně,
Neapoli, Padově, Paříži, Perugii …(další řadu jmen italských měst
vynechávám) – Varšavy, New Yoku a Vídně, jde o záležitost bez
přehánění neopakovatelnou. Jestliže se běžně jezdí na výstavy do
Vídně, tato přehlídka vyzývá k návštěvě Budapešti – kde stojí za
vidění také třeba lázně Széchenyi fürdő, od muzea jsou nedaleko.
Ještě zmíním, že naši partu v sobotu kolem čtvrté odpolední
u jedné pokladny odmítli s tím, že lístky na daný den jsou už
vyprodané. U protilehlé pokladny nám je vzápětí prodali (odvážný R. N.
se tam vydal se slovy „jsme přece ve střední Evropě, tak to stojí za
pokus“). Jak se zdá, nakoupit lístky přes internet na webu muzea je možné
jen při více než deseti kusech, takže chce to trochu toho středoevropského
štěstí.
Szépművészeti Múzeum, Budapešť; 28. října 2009 –
14. února 2010
Napsat komentář