Od posledního lednového
čtvrtka je v Galerii Rudolfinum k vidění projekt kurátora Muzea moderního
umění v New Yorku (MoMA) Klause Biesenbacha, projekt na první pohled
výstřední, totiž výstava filmů Andyho Warhola. Jeho filmy u nás měly
doposud pověst jen jakýchsi nekoukatelných kuriozit a vždy stály ve stínu
ostatní autorovy tvorby. Výstava se ale povedla – ukazuje, že na Warholovy
experimentální snímky je lepší se dívat jako na svého druhu videoart,
nikoli jako na filmová díla se začátkem a koncem.
Z několika stovek černobílých němých filmů, které vznikaly kolem
poloviny 60. let s pomocí primitivní 16mm kamery značky Bolex a které se
po Warholově smrti dostaly do sbírek newyorské MoMy, je v Rudolfinu
k vidění větší výběr z cyklu Screen Tests (Kamerové zkoušky) a
delší snímky jako Kiss (Polibek), Blow Job (Orální sex; na výstavě
zůstal název z nějakého důvodu nepřeložen), Eat (Jídlo) a zkrácené
verze původně mnohahodinových filmů Sleep (Spánek) a Empire. Všechny
filmy, natáčené rychlostí 24 okének za vteřinu, jsou promítány o něco
pomaleji, rychlostí 16 okének za vteřinu, jak to bylo běžné u starých
němých filmů.
Jenom filmů z cyklu Kamerové zkoušky vzniklo během několika málo let
kolem pěti set. Andy Warhol je natáčel ve svém newyorském ateliéru
známém jako Factory. Jde v podstatě o čtyřminutové portréty celebrit a
osobností z Warholova okolí, které testují především trpělivost
aktérů, podobně jako portrétní fotografie v 19. století, kdy bylo nutné
sedět nehnutě několik minut, aby byl záběr ostrý. Andy Warhol natočil
těchto portrétů kolem pěti set a dodnes jsou fascinující tím, jak
rozdílně jednotliví ‚portrétovaní‘ přistupovali k úkolu sedět
několik minut pokud možno bez hnutí s obličejem nasvíceným ostrým
světlem. Geniální nápady bývají zpravidla jednoduché a u Kamerových
zkoušek to platí dvojnásob: zpomalené záběry obnažují psychiku
portrétovaných až na dřeň, před kamerou neobstojí žádná přetvářka
ani póza. Tak například Salvator Dalí svojí netrpělivostí působí
vyloženě nepříjemně a nemění na tom nic ani to, že je promítán vzhůru
nohama. Dojemně pak působí slzící Ann Buchanan, která zřejmě vzala úkol
příliš vážně a snaží se po celou dobu sezení ani nemrknout,
spisovatelka Susan Sontag se zase nervózně směje a zjevně jí dělá
problém dívat se do kamery. Kamerové zkoušky toho říkají hodně
o charakteru aktérů, ať už strnule sedí, snaží se hrát nějakou roli
nebo si třeba čistí zuby jako Jane Holzer.
Nabízí se otázka,
proč by si neměl člověk Warholovy filmy raději pustit v klidu doma na DVD
nebo YouTube (na výstavě se stejně jedná o digitální přepisy). Odpověď
je jednoduchá: ze stejného důvodu, proč je lepší jít se podívat na
obrazy do muzea než si prohlížet knížku s reprodukcemi – krása a
působivost Warholových filmů vynikne právě na velkém formátu
promítacího plátna, jednotlivé filmy-obrazy spolu navíc vedou velmi živý
dialog a emoce přítomné v jednotlivých pracích vystoupí na povrch teprve
tehdy, vidíme-li jich tu vedle sebe několik. Jemná a subtilní krása těchto
‚obrazů v pohybu‘ spočívá v zrnění filmového pásku, které
kontrastuje se statičností záběrů, v pomalém plynutí, které dodává
Warholovým filmům skoro magickou atmosféru. Traktování filmu na menší
počet okének, než je ve filmu obvyklé, připomíná něčím způsob, jakým
Warhol postupuje v malbě. Zatímco v obrazech opakuje mnohokrát vedle sebe
stejný motiv a vytváří tak svého druhu dojem filmového záběru,
zpomalením skutečného filmu vzniká série obrazů. Oběma médii tak
prochází Warholova fascinace plynutím času, možnostmi rytmizování a
sériovosti. Ve chvíli, kdy při Kamerové zkoušce doběhne filmový kotouč,
ještě než plátno zcela zbělá, zasype obraz sprška bílých teček,
samotná struktura filmového pásku – další důkaz toho, jak Warhol
dokázal využít médium do důsledku k co možná nejpůsobivější
manipulaci filmové reality.
Andy Warhol
Motion Picture
Galerie Rudolfinum
29. 1.–5. 4. 2009
Související odkazy:
www.galerierudolfinum.cz
Napsat komentář