Román Rodová znamení,
za který autorka obdržela významné francouzské ocenění Prix Fémina,
retrospektivně provází čtenáře historií jedné rodiny od současnosti ke
druhé světové válce. Na příkladu konkrétních postav je ilustrována
zrůdnost německých rasových plánů. Retrospektivní rozvíjení příběhu
dává autorce možnost pomalu odkrývat rodinná tajemství, která se spojí
v logický celek až s posledním slovem románu.
Za hlavní jádro příběhu můžeme považovat osud šestileté Klarysy,
která žije v německé rodině a ani by ji nenapadlo, že tam ve skutečnosti
nepatří. K jejímu dětskému osudu se však čtenář musí propracovávat
pozpátku, od Klarysina pokročilého věku.
Vypravěči příběhu jsou postupně
její pravnuk Sol, vnuk Randall, dcera Sadie a nakonec sama Klarysa. Všichni
vypráví svýma šestiletýma očima, které jsou však na svůj věk snad až
příliš vyspělé. Sol je kvůli přehnaně benevolentní výchově
přesvědčen o tom, že je geniální a ve všem nejlepší. Jeho zvědavost
se nezastaví ani před sledováním násilí a sexuálních zvrhlostí, které
si potají vyhledává na internetu. Randall trpí nevšímavostí matky, která
se zajímá o své přednášky víc než o vlastního syna.
Sadie trpí nízkým sebevědomím. Vyrůstá u přísných prarodičů a
během těch pár chvil, které může trávit s matkou, je tak vystresovaná,
aby něco nepokazila, že si ony momenty vůbec neužije. A Klarysa? Pro tu je
dětství bezstarostné – ale jen do té doby, než musí otec a bratr do
války, než je tam zabijí, a než se dozví, že její rodina vlastně vůbec
není její.
Ani jedno ze čtyř dětí nemá úplně snadné dětství; hledají sami
sebe a nikdo jim v tomto hledání příliš nepomáhá. Ačkoliv je každý
úplně jiný, alespoň jedna věc je spojuje – mateřské znaménko. To je
pro někoho rádcem, pro jiného zdrojem utrpení.
Forma, kterou Nancy Hustonová zvolila – děti jako vypravěči,
retrospektiva –, je zajímavá sama o sobě a autorka ji svým poutavým
vypravěčským uměním využila opravdu maximálně.
Autorčin jazyk není plně
přizpůsobený vyjadřovacím schopnostem šestiletých dětí, takže občas
čtenáře přivádí do situace, kdy příliš nevěří tomu, co čte. Autorce
se podařilo dostat se hluboko do dětské psychiky. Postavy jsou dobře
prokreslené a v knize je patrný jejich vývoj. Díky tomu, že je sledujeme
od útlého dětství do dospělosti, případně stáří (kromě Sola), si
můžeme poskládat mozaiku jejich osobností, ve které je snad každá jejich
dominantní vlastnost snadno vysvětlitelná kvůli prožitkům
z dětství.
Kniha je nabitá historickými událostmi. Ať už jsou to v případě
Klarysy únosy dětí z východní Evropy, které byly nacisty během druhé
světové války shledány dostatečně „árijskými“ na to, aby mohly
rozšířit vznikající německou říši, jež měla sahat až k Uralu.
V příběhu Sola se do víru kritiky dostávají Spojené státy, jejich
přehnané sebevědomí a boj proti terorizmu. Zmiňuje se také téma
Lebensbornů, německých továren na rasově čisté děti, a tematika
židovství včetně dvojího pohledu – židovského a arabského – na
Izrael, který může být považován za zemi svatou, nebo zemi ukradenou. Tyto
skutečnosti zde však mají význam hlavně ve způsobu, jakým se promítají
do životů čtyř vypravěčů.
Hodnocení: 90 %
Ukázka:
Bůh mě obdařil tímhle tělem a touhle inteligencí a já se musím
o ně co nejlíp starat, abych z nich vytěžil maximum. Vím, že má se mnou
velké plány, jinak by mě nenechal narodit v nejbohatším státě
nejbohatší země na světě, která disponuje superdokonalými zbraněmi,
schopnými během okamžiku zahubit celé lidstvo. Naštěstí Bůh a prezident
Bush jsou přátelé. Ráj si představuju jako Texas, jako velký stát na
nebi. Bůh se tam prochází na svém ranči, v kovbojských botách, na hlavě
stetsona, a kontroluje, jestli je všechno O.K., a občas si jen tak z plezíru
spíská nějakou tu planetu.
Nancy Hustonová, Rodová znamení, Odeon, Praha, 2008,
překlad Alexandra Pflimpflová.
