Jak už název napovídá,
povídky v této knize jsou o lásce. O lásce mezi ženami a muži,
o lásce v rozličných (převážně tragických) podobách. Ale přestože
se různí, zda chce vztah ukončit on či ona, a jiný je také důvod, proč
jej chce skončit, jsou si povídky tak podobné, jak jen jsou si podobné konce
lidských vztahů – ať už jsou zcela smutné a beznadějné, nebo
předznamenávají nový začátek.
Na první pohled zaujme kniha
fotografií na přebalu – je na ní fotka mladého páru, který jede
zřejmě v metru, žena se opírá muži o rameno a podřimuje, muž vraští
čelo. Oba jsou dost mladí, zdá se, že jejich život se odehrává hlavně
v noci, potloukají se po barech a právě se nad ránem vracejí do malého,
neuklizeného bytu v podkroví. Nenechte se ale zmást, že by fotografie měla
přesně předznamenávat, o jakých hrdinech budou vyprávět povídky.
Vypravěči a hlavními hrdiny povídek Maxima Billera jsou muži. Jejich
přítelkyně, manželky a milenky hrají tak trochu „druhé housle“. Muži
jsou od nich navíc často o léta starší, autor dokonce vkládá jedné
ženské postavě do úst větu, že tak je to správné, tak to má být.
Obyčejné lásky jsou neobyčejné v tom, že snad všechny
končí špatně. Jeden z partnerů se zamiluje do někoho jiného,
stávající vztah jej přestane bavit nebo má prostě pocit, že takto to dál
nejde. Čtenář při četbě povídek možná naivně zadoufá, že obvykle
snad končí alespoň nějaké vztahy lépe. Trochu optimizmu do žil vlije
čtenáři závěrečná povídka, kdy žena přichází k milovanému muži,
hlasitě klepe na dveře a líbá ho na ústa, která tuší pod vrstvami
lepicí pásky. Přesto se ale rozhodně nejedná o žádný happy end – ani
ty povídky, kde spolu partneři zůstanou, nekončí šťastně a čtenáři
zůstane ambivalentní, rozpačitý pocit.
Povídky jsou velmi krátké, rychle odsýpají, mají lepší či horší
pointu. Jejich tempo a jakýsi švih zaručují, že čtenář všechny přečte
na jeden zátah a až do konce.
V půlce knihy si možná čtenář
začne říkat: Nestalo se něco podobného už v některé
z předcházejících povídek? Nejmenovali se snad hrdinové stejně? Pocit,
že „to už tady bylo“ ještě umocňuje fakt, že velká část mužských
hrdinů je z uměleckého prostředí – ať už se jedná o divadelníky
nebo spisovatele – a také nejčastější autorův motiv – setkání po
letech.
Hrdinové-umělci vzbuzují představu, že pražský rodák čerpá svá
témata z vlastní zkušenosti či vyprávění svých známých. Také téma
emigrace z Československa, které autor zažil na vlastní kůži, je
v jedné z povídek zachyceno.
Na přebalu se kniha pyšní tím, že se příběhy odehrávají
v nejrůznějších městech světa. Nakonec ale zjistíme, že zeměpisné
určení není příliš důležité. Co na tom, jestli se postavy seznámili
v Krakově v kavárně Rim, setkávají se na Novalisstraße nebo bydlí
v Mánesově ulici v Praze? Jsou to lidé, kteří jsou si přes rozdíly
v národnosti, tělesném vzhledu, povolání nebo dokonce náboženství velmi
podobní. Prožívají své rozchody a partnerské problémy s hlavou více či
méně vztyčenou a více či méně odhodlaně jdou vstříc novým
zítřkům.
Ukázka:
Doma jsem si ještě jednou přečetl Nomin dopis. „Milý Arthure,“
psala, „včera ráno jsem viděla na ulici drobnou stařenku. Pevně se
držela hole, jako by to byl člověk. Už s tebou nechci být, nechci
dopadnout jako ta stařenka. Na shledanou.“
Nevěřil jsem jí ani slovo.
Maxim Biller, Obyčejné lásky, Labyrint, Praha, 2010, překlad Jana
Zoubková.
