Ten, kdo žije na sídlišti, možná
chápe ten nepříjemný pocit, který se dostaví v neděli večer, když se
člověk vrací z víkendu stráveného kdekoliv jinde, jen ne mezi paneláky.
Tento stav postavy této knihy dobře znají. Přestože si autorka vybrala pro
svůj příběh konkrétní prostředí, není jeho zeměpisné určení zcela
podstatné. Koneckonců, za popisem bratislavské Petržalky můžeme vidět
nejen jakékoliv jiné sídliště, ale také spletitost lidských vztahů.
Postavy bydlí na bratislavské Petržalce, velkém sídlišti za řekou.
Jeho reálné umístění jako samostatného celku odděleného od města
Dunajem symbolizuje odtržení hlavních postav od norem běžné společnosti,
od spokojeného života a koneckonců i jednoho partnera od druhého.
Petržalka je bydlištěm
„lívanců“ – tito lidé mají obličeje jako tvarohové lívance, jsou
to vyznavači kultu smrti. A mezi nimi žije vypravěčka Elza se svým mužem
Ianem. Zpočátku se zdá, že je to právě jejich „životní prostředí“,
které jim způsobuje problémy. Postupně se však ukazuje, že příčiny je
třeba hledat jinde.
Elza, Ian a jejich přátelé Rebeka a Lucas žijí jako stipendisté –
jeden z nich pracuje a poskytuje ostatním peníze. Zbytek čtveřice mezitím
vysedává v kavárnách, čte, píše, bloumá po městě, hledá inspiraci,
snaží se tvořit. Téma knihy by se dalo zjednodušeně shrnout jako
„partnerství a jeho problémy na pozadí sídliště“. Takovýmto
zjednodušením by se však vytratily detaily, které se často objevují jako
sen nebo jako šílenství psychicky labilní Rebeky a oklikou se vracejí
o několik stránek dál, znovu jako sen, nebo už jako součást
skutečnosti?
Reálné umístění sídliště jako samostatného celku odděleného od
města Dunajem může symbolizovat odtržení hlavních postav od norem běžné
společnosti, od spokojeného života a koneckonců i jednoho partnera od
druhého.
Zatímco na začátku knihy je zřejmé
metaforické spojení prožitků postav s divokou Petržalkou, postupně se
objevuje stále více vzpomínek a příběh se stává nepřehledným. Kniha je
plná náznaků, nedokončených myšlenek, zajímavých nápadů. Jednotlivé
střípky skládají obraz, jenž má však mnoho trhlin, které krátký text
zcela nezaplní. Neobvyklým prvkem je časté přeřeknutí postav, záměna
jednoho slova (často s pozitivním významem) za druhé (často negativní),
kterého si však, přes jeho nápadnost, nikdy nikdo nevšimne.
Zajímavá je forma vyprávění, v němž se prolíná er-forma
s ich-formou. Pro první osobu je stěžejní vyprávění Elzy, prokládané
odstavci vyprávěnými ostatními postavami. Ty jsou uvozeny jménem
vyprávějícího, jako ve scénáři.
V poslední kapitole se propojuje postava Elzy se samotnou autorkou.
Čtenář tak může odhadovat, zda smutek a zoufalství, které z příběhu
čiší, patří k autorčiným autentickým prožitkům.
Hodnocení: 75 %
Ukázka:
Území za řekou mi v dětství připadalo nebezpečné. Bydleli jsme
s rodiči na Starém Městě. Starý most je počátkem nevyzpytatelné
cesty – chodník levé ruky zavěšený nad propastí, ve kterém se valí
hnědá řeka. Hranice, kde se nedělní procházka mění v boj o holý
život. Proto by po něm měli chodit jen dospělí starší osmnácti let.
Z městského břehu často pozoruji Lunapark – Petržalskou bránu.
Snažím se uniknout spalujícímu pohledu sfing. Hlídají vstup a
předstírají, že jsou hravé. Koníci, kačeři a labutě obřích rozměrů
a barev obíhají c uzavřeném neprodyšném kruhu. Točí se v ďábelsky
vymezené dráze. Nad nimi rotují kola výskajících a křičících dětí.
Neúprosný točivý pohyb pohlcuje krajinu.
Není úniku – kolo se nedá prolomit. Několik dětí se špatně
rozhodlo – křečovitě se drží nepoddajných šíjí umělých koní a
pláčou. „Tak tomu říkám život,“ řekne kolotočář, tvář pozvedne
k nebi a přidá na rychlosti.
Jana Beňová, Café Hyena (Plán vyprovázení), Paseka, Praha – Litomyšl, 2010, překlad
Miroslav Zelinský.
Foto: www.sme.sk
Napsat komentář