Jakuba Katalpa – Hořké moře

Byla jednou jedna Marie, která
pocházela z velice podivné rodiny, a byla jedna Aniela, která sice
pocházela z jiné rodiny, ale v lecčems se jí podobala. Kromě nich byla
i Jakuba se zvláštní nemocí. První se uměla proměnit, druhá se uměla
zastavit, třetí si nepamatovala tváře – a všechny se měly tuze rády.
No, možná ne tuze a možná ne tak zcela rády, ale rozhodně mezi nimi
nějaké pouto bylo. A jaképak pouto? Inu, to už je trochu
složitější.

Lze si dobře představit, že s knihou Hořké moře má leckdo
potíže. Nečte se zrovna jednoduše, není zábavná a morální ponaučení
hodné zdviženého prstu v ní také nenajdete. Místo propracovaného děje
je zaplněna spoustou snů a vzpomínek, ledabyle rozházených po textu. Hledat
mezi nimi vazby a příčinné souvislosti je zdlouhavé a čtenář nemá ani
jistotu, že všemu správně porozumí. Tak co s tím?

Na první pohled to vypadá, že se
v Hořkém moři nic neděje. Základní dějová linie vystupuje na
povrch v náznacích, je roztříštěná a místo ní je pozornost věnována
příběhům zakotveným hluboko v minulosti. Ale jak už to někdy bývá (a
v této próze téměř neustále), nic není takové, jaké se na první
pohled zdá. Spojovacím článkem je nikdy nenaplněný milostný trojúhelník
tří hlavních postav – neuroložky Marie, psycholožky Aniely a kadeřnice
Jakuby, avšak nejdůležitější události se odehrávají na jeho pozadí.
Marie řeší konfliktní vztah ke své matce, Aniela se komplikovaně
vyrovnává s minulostí a Jakuba je determinována vážnou nemocí. To vše
je seskládáno z mnoha glos, vzpomínek a útržků příběhů, které,
spojené dohromady, tvoří barevný a mnohovrstevnatý obraz připomínající
stav těsně před bodem varu – povrch je zdánlivě klidný, ale
v hlubinách to vře.

Stylově se román nejvíce blíží magicko-realistické vlně (prolínají
se tu reálné prvky s iluzivními, časové roviny jsou záměrně promísené
a zakřivené, osud postav ovlivňuje předurčenost, ze které není téměř
úniku atd.). Vedle této vlny je poznat i další inspirace např.
expresionismem, surrealismem, psychologickou prózou, narativní psychologií.
Podobně jako u prvotiny Je hlína k snědku? je i zde kladen důraz
na množství detailních smyslových vjemů a překvapivé střídání úhlu
pohledu. Katalpa využívá techniku pásma složeného z více témat a
několikeré perspektivy, osobní výpovědi přerušuje hlasem nezaujatého
pozorovatele, trhá text tematickými i časovými střihy a nutí čtenáře
k aktivní účasti na procesu interpretace.

Jedním z charakteristických prvků,
které se objevují v obou dosavadních autorčiných prózách, je vnitřní
osamělost hlavních postav. Pocity vykořeněnosti a snaha prorazit pomyslnou
bariéru oddělující hrdiny od jejich okolí jsou přítomny už první
Katalpině knize a v Hořkém moři jsou ještě výrazně posilněny.
„Jak lze překročit vlastní stín a lze to vůbec?“ ptá se Katalpa
prostřednictvím svých postav a odpovědi, které nabízí, nemají jinou než
subjektivní platnost.

Samostatným tématem je jazyk knihy. Zcela bez přehánění lze říci, že
v práci s ním patří Katalpa mezi současnou spisovatelskou elitu.
Vytváření originálních metafor a neotřelých slovních spojení ji zcela
evidentně těší a na výsledku je to znát. V textu se pohybuje s naprostou
jistotou, dovolí si střídavé používání ich a er-formy, ve vypjatých
okamžicích nechá klidně zmizet hranici mezi realitou a snem, hladce
překračuje tělesné bariéry, a to vše tak přirozeně, že to až
čtenáři může připadat jako samozřejmost.

Je samozřejmě možné se ptát, nakolik je zvolené téma nosné a jakým
způsobem oslovuje dnešní publikum. Odpovědi budou těžko jednoznačné.
Čtenář, který od Katalpy očekává příběh ze současnosti, může být
zklamán, naproti tomu pro čtenáře, jimž je blízký určitý psychologický
ponor a experimentální přístup k textu, se kniha může stát příjemným
překvapením.

Ukázka:

Na světě je několik mužů, s nimiž jsem jedla ryby. Jeden z nich
otevřel rybu po celé délce, pak udělal několik rychlých bočních řezů,
a nakonec vytáhl kostru, celou a neporušenou.
Jiný zase máčel rybu tak dlouho v octě, až se její kosti rozpustily,
pronikly do měkké tkáně a samy se staly masem.
Od každého z nich mám něco.
Ale nejsem to já.

Jakuba Katalpa, Hořké moře, Paseka, Praha, 2008.

Foto: www.dbagency.cz