Název Autofikce vtipně
napovídá, že román nese prvky autobiografie i fikce. Kde je skutečná
hranice mezi realitou a autorčiným výmyslem, čtenář snad ani nechce
vědět. Sedmadvacetiletá Hitomi Kaneharová, narozená v Tokiu, napsala
poměrně kontroverzní, ale velmi zajímavé dílo. Pravda, pro vánoční čas
není taková kniha úplně to pravé ořechové. Přestože pro citlivější
povahy je možná příliš vulgární, nabízí zajímavý pohled na
přetechnizovanou část japonské mladé společnosti, které už k pobavení
nestačí běžná legální zábava a vrhá se do nejrůznějších rizikových
dobrodružství.
Příběh vyprávěný v první
osobě se odvíjí pozpátku, od dvaadvaceti do patnácti let hlavní
protagonistky Rin. Rin je začínající spisovatelka s psychickými problémy,
temnou minulostí, zálibou v riskování a sklonem k přílišné konzumaci
alkoholu. V její přítomnosti hraje hlavní roli zřejmě bezdůvodná
žárlivost na manžela Šina, která ji nakonec spolu s devastujícím vlivem
minulosti dožene až k rozvodu. Minulost je naplněná vztahy s pochybnými
muži, násilím, sexem, problémy ve škole, hádkami s rodiči a přinucením
k potratu.
Rin je nakladatelstvím požádána, aby napsala vlastní autobiografii,
vlastně spíše autofikci, což je „próza, která čtenáře nutí
k zamyšlení, zda se ve skutečnosti nejedná o autobiografii“. A tak
autorka píše v Autofikci o hrdince sobě podobné (sama autorka má
za sebou bouřlivé dospívání, prošla si anorexií, objevovaly se u ní
sebedestruktivní sklony), která má rovněž napsat autofikci. Tento tah se
docela povedl – propletení reality a fikce je tím ještě více
posíleno.
Zajímavou částí knihy jsou vnitřní rozmluvy, často poměrně
vydařené monology a jeden příšerný dialog, v němž Rin rozmlouvá se
svou vaginou.
Jazyk knihy je jednoduchý, někdy až prostý. Co by se koneckonců dalo
čekat od návštěvníků heren, zakouřených diskoték a večírků ve
špinavých panelácích? Kouzlo tady nespočívá v rafinovaných obratech a
vyjádřeních, ale v obsahu. A je to kouzlo, které neodkrývá žádná
úžasná tajemství, ale pouze smutný život mladé japonské dívky, jež se
snaží najít sama sebe způsobem, který je nebezpečný a někomu by mohl
připadat snad i nechutný.
Zajímavou částí knihy jsou vnitřní
rozmluvy, často poměrně vydařené monology a jeden příšerný dialog,
v němž Rin rozmlouvá se svou vaginou, jež se svou majitelku snaží odradit
od provozování sexu mimo partnerský vztah. Je zřejmé, že ve skutečnosti
je to sama Rin, kdo si není jistý, zda chce podvést svého přítele. Ale
přestože metafora rozhovoru s pohlavním orgánem by na tomto místě mohla
působit provokativně a originálně, jeho realizace je spíše
nešťastná.
Hitomi Kaneharové vyšlo v jejím mladém věku již několik knih,
z nichž některé byly přeloženy do češtiny. V její tvorbě jí pomáhá
i její otec – profesor literatury a překladatel dětských knih.
Autofikce není její první knihou, v níž by byla hlavní hrdinka
silně inspirována samotnou autorkou. Zdá se, že Kaneharová se ve svých
knihách snaží z nadhledu spisovatelky prostřednictvím svých hrdinek
zjistit, kdo je vlastně ona sama. Pokud jí tedy nedojdou zážitky a
zkušenosti, o nichž by mohla psát, můžeme se těšit na další zajímavé
tituly.
Ukázka:
V mém víně byly rozpuštěny uspávací prášky! Ta stevardka jen
počkala, až usnu, a pak ho nalákala, aby za ní přišel na toaletu v zadní
části letadla! Takže on teď určitě jde na toaletu, aby tam se
stevardkou… Všechno je ztraceno. Zbývá mi jedině smrt. Už je po všem.
Nemůžu bez něj žít, můj život skončil. Jestli mě jen jedinkrát
podvede, už nikdy s ním nebudu moct šťastně žít. Ale zároveň
nedokážu jít k soudu a rozvést se s ním. Nemám tedy jinou cestu, než si
prožít peklo a nakonec spáchat sebevraždu. I kdybych to peklo vydržela,
rozvedla se, našla si nového muže a získala tak novou naději, asi bych už
nedokázala věřit někomu jinému, když on mě tak podvedl. Do konce života
budu nešťastná, protože on je jediný chlap, kterému jsem dokázala
bezmezně důvěřovat.
Hitomi Kaneharová, Autofikce, Argo, Praha, 2010, přeložil Jan Levora.
