Herta Müllerová – Rozhoupaný dech

Nobelova cena za literaturu
putovala v roce 2009 do rukou Herty Müllerové, německy píšící autorky,
která se celou svou tvorbou soustředí na téma poválečných osudů
rumunských Němců. Jak je všeobecné známo, Nobelova cena se neuděluje ani
tak za estetickou kvalitu děl jako spíše za angažovanost jejich tvůrců, a
nejen v tomto ohledu je cena ve správných rukou. Rozhoupaný dech je
kniha plná otevřených ran, jizev na duši, ale i lyriky zrozené z hladu,
strádání a bolesti.

Když v roce 1945 skončila válka, vyžádal si jménem Stalina sovětský
generál Vinogradov od rumunské vlády všechny v Rumunsku žijící Němce na
obnovu válkou poničeného Sovětského svazu. Tisíce lidí si byly nuceny
sbalit pár věcí a odjet do pracovních táborů roztroušených mezi
Dněpropetrovskem a Doněckem. Stejný osud čekal i na Oskara Pastiora
(1927–2006), básníka, který se stal pro Müllerovou předobrazem románové
postavy Leopolda Ausberga. Jeho osud je s příběhem knihy pevně spjat, pobyt
v lágru poznamenal celý jeho život, ale navzdory tomu společně s autorkou
objížděl místa na Ukrajině a pomáhal s přípravou knihy, jejíhož
napsání se už nedočkal. Pro sedmnáctiletého Lea je odjezd do sovětského
lágru paradoxně vítaným únikem od rodiny („Chtěl jsem od rodiny
pryč, i kdyby to bylo do lágru.“) i od strachu z prozrazení své
homosexuality, za kterou hrozil v poválečném Rumunsku trest smrti.

Babička ho na cestu vyprovodí
slovy: „Vím, že se vrátíš.“ Tato věta se pro něho stává
posilující mantrou, o to víc ho pak ubíjí situace po propuštění, kdy
zjišťuje, že nikdo z jeho rodiny této větě ve skutečnosti nevěřil.
Rozhoupaný dech není kronikou ani dokumentem-svědectvím, ale
svébytnou formou vypravěčského experimentu, v němž se hledání jazyka,
jakým lze takové svědectví vůbec zprostředkovat, stává stěžejním
tématem. Pobyt v lágru otřásl Ausbergovou důvěrou ve slova. Vzpomínky
jako by nejistě ohledávaly terén, jak se vyslovit přesně – to se
v románu neděje překotným chrlením vět, ale podivně houpavým rytmem
asketického, a přece poetického vyjadřování hrůz. Krása a krutost
k sobě někdy mají podezřele blízko. Spolu s vypravěčem se pohybujeme na
houpačce nejistoty, že další obrátka už nemusí přijít. Jak popsat pocit
hladu, jak popsat ponížení, jak popsat pohled na advokáta Paula Gasta,
který své ženě Heidrun krade polévku, a ta následně zemře, jak popsat
obludné chování táborového kápa Tura Prikuliče? Takový jazyk ještě
nebyl vynalezen, a tak se struktura románu kontrolovaně tříští do
krátkých kapitol, snažících se zvláštním poetickým jazykem popsat
fragmenty vynořující se z paměti.

Müllerová se nesoustředí na přesné zdokumentování událostí,
podání svědectví (byť v takovém pracovním táboře byla také její
matka) ani na dobové reálie a detaily lágrového života a i kvůli výše
popsaným charakteristikám románu bychom ji mezi klasiky lágrové literatury
A. Solženicyna nebo V. Šalamova řadit neměli, jakkoliv je jim písemný
poukaz na destrukci lidství společný. Naopak, její kniha je jedinečná
právě svým úsilím hledat krásný jazyk tam, kde se otřásá důvěra ve
veškeré lidské hodnoty. Ausberg vzpomíná především na předměty
tvořící jeho lágrový svět, které poeticky pojmenovává a systematicky
třídí. Samostatné kapitoly jsou tak věnovány práci s cementem, lopatě
srdcovce, druhům chleba rozdělovaným jako denní příděly, druhům uhlí
(mastné, sálavé, koksové, plynové), strusce. A také hladu, který se
personifikuje do postavy anděla hladu, s nímž Leo rozmlouvá, střídavě se
mu brání a podléhá, anděl se mu jako démon vkrádá do mysli a ovládá
celého člověka, tedy to, co z něho ještě zbývá: „Hlad je
předmět. Hlad vstoupil do mozku. Anděl hladu nemyslí. Myslí správně.
Nikdy nechybí. Zná mé hranice a svůj směr. Zná můj původ a svou
působnost. Věděl o minulém ještě dřív, než mě potkal, a zná mou
budoucnost.“

Vyprávění stojí na místě,
stáčí se do sebe jako v pokoji plném předmětů a strhuje pozornost do
různých stran, vrací se tam, kde už bylo, a popírá již řečené. Síla
i slabost románu je právě v tom, čím tak strhuje – v poetickém
jazyce popisujícím zlo, což k sobě nikdy nejde bezbolestně dohromady.
Müllerová k tomu ale odvahu měla a její Rozhoupaný dech tepe a
skřípá napětím, otevírá pandořiny skříňky (autorka pochopitelně
nezamlčuje dřívější sympatie rumunských Němců k Hitlerově politice) a
občas se potácí v metaforické přebujelosti, jež činí čtení o něco
komplikovanější. Román je jako jizva, ne-li stále otevřená rána,
z níž na nás prýští nejistota, že jazyk, který běžně používáme,
má své hranice a omezení, ale přesto je to jenom on, na něhož jsme
odkázáni a který nám může historii lidské bolesti zprostředkovat.
V knize klopýtáme skrze zvrácenou logiku zmařených životů a utrpení a
říkáme si, vždyť tohle přece není možné, ale čteme dál, protože
hypnotický rytmus (vskutku vypravěč jako by na pokraji sil blouznil z hladu)
nás houpavě unáší dál, možná i tam, kam se nám nikdy nechtělo.

Ukázka:

„Většinu znám jen od vidění, z večerních nástupů nebo
z kantýny. Už jsem věděl, že mnozí nejsou mezi námi. Ale pokud se
neskáceli přímo před mýma očima, nepovažoval jsem je za mrtvé. Nechtěl
jsem vědět, kde teď jsou. Když je tolik názorného materiálu a těch,
kteří to vzdají rychleji než já sám, strach zmohutní. Časem je tak
mocný, že se přehoupne v cosi, co se podobá lhostejnosti. Jak bychom se
také měli jinak zachovat, když mrtvého objevíme jako první. Je třeba ho
rychle svléknout donaha, dokud se s ním dá ještě hýbat a než si šaty
vezme někdo jiný. Vezmeme jeho vyšetřený chleba z polštáře dřív, než
přijde někdo jiný. Odstrojování je náš způsob truchlení. Když
přinesou do baráku nosítka, nezbývá pro táborové vedení nic kromě
mrtvoly.“

Herta Müllerová, Rozhoupaný dech, Mladá fronta, Praha, 2010, překlad Radka
Denemarková.