Svět se míhá za okny auta,
jsme kdesi za Varšavou, svištíme po dálnici skrz Bialověžský prales,
jinak tradiční bitevní pole polských ochránců přírody s politiky. Osud
Džiny a Parchy má v rukách namol opilá řidička. Jediná noc vykolejila
jejich životy, všechno se řítí neznámo kam. Oba tu nechtějí být, ale
mají se kam vrátit? Odpověď možná nalezneme v tříaktové hře polské
literární star Doroty Masłowské.
„Už pět let jsem nenapsala žádný román, už si ani nepamatuju,
jak se romány píšou,“ přiznala na letošním Světě knihy Dorota
Masłowská. I když dramatická stavba nescházela už jejím dvěma
„románům“ (ostýchavé uvozovky jsou v tomto případě namístě), ale
faktem je, že sedmadvacetiletá polská autorka se v poslední době začala
věnovat divadelním hrám. Tedy, napsala zatím dvě, rozsahem spíše
„aktovky“, ale nemusíme zase tolik litovat, že už jaksi pozapomněla
psát souvislý text, poetika a výrazové prostředky zůstávají identické.
Nejvíc to platí o její první hře Dva ubohý Rumuni, co uměj
polsky.
Rychlý děj, střihové sekvence,
hovorový jazyk, exprese, vykřičníky, vulgarity, ironie, ale i smutek,
prázdnota, angažovanost v podhoubí děje, to jsou hlavní charakteristiky
její poetiky. A postavy? Jaksepatří trochu „mimo“. Dva Rumuni, co
umějí polsky, resp. dva mladí Poláci, kteří neumějí rumunsky, tak trochu
zavražděný řidič-průměrný Polák, který je v situaci, ve které
rozhodně nechce být, senilní paranoidní stařec, manželem podvedená a
opilá žena za volantem – všechny postavy mají společného něco víc,
než jen to, že vystupují v jedné divadelní hře. Každý z nich se ocitá
v situaci, ze které chce uniknout, ale neví jak (je-li vůbec únik obecně
možný). Hlavní průvodci dějem, dívka Džina a mladík Parcha, se jedné
noci v drogovém opojení z neznámých příčin vydávají pryč
z Varšavy, nastěhují se do auta k bezejmennému řidiči coby rumunská
dvojice, která „umí polsky“ a směřuje do porodnice. Řidič si zoufá,
odmítá, pláče, nicméně „jede“, je to přece „řidič“ a
spořádaný Polák, a to se nedá nic dělat.
Masłowská jako vždy otevírá témata, jako je polská identita,
xenofobie, drogová závislost, nezodpovědnost, touha po lepším životě, po
lásce, jenže pocit, že zůstává jen u toho a nejde se nikam dál, je
přítomen i v její první divadelní hře.
S tím, jak oba hrdinové procitají z drogového tripu, se začnou jemně
odhalovat jejich „skutečné“ životy, Džina si vzpomene, že nevyzvedla
dítě ze školky: „No ty seš mi ale pěkná matka, jen co je pravda.
Dítě si nechala, jo, ty mi vůbec nic neříkej, rači nedomejšlim, ty vole,
dítě je samo ve školce dnem i nocí, dokonce i uklízečky už vodešly a
von tam sedí v kaluži moči a je zaujatej angličákama, protože co má jako
dělat, co má dělat, no co jako“, Parcha zjistí, že musí být
jakožto představitel kněze Řehoře v osm hodin ráno na natáčení
populárního seriálu. Děj je naladěn na vysokou frekvenci a nezbytná
katarze v závěru přichází jak z učebnice poetiky: temné propasti jejich
dosavadních životů jsou obnaženy. Jenže tohle je trochu málo a nebyla by
to Masłowská, aby všechno nepootočila o tři sta šedesát stupňů, takže
zneklidňujících otazníků rázně přibude. Je osudová nevyhnutelnost
skutečně osudová, nebo se naše životy pohybují po neviditelných kolejích
a nechceme si to přiznat? Tj. jsme za volantem svých životů skutečně my,
nebo je to jen iluze, kterou nám někdo sugeruje? Má smysl žít kvůli
jediné noci, kdy se vysvobodíme z pout svého dosavadního „já“, abychom
druhý den zjistili, že jsme stále stejní, a ještě k tomu nás
bolí hlava?
Tříaktová hra snese označení
road-movie, příběh o špatném tripu nebo existenciální komedie, ale
v jádru je to sled scénických výjevů, které ponechávají možná až
příliš velký prostor pro představivost režiséra i diváků. Život není
procházka růžovým sadem, to už víme, jak z autorčina románu
Červená a bílá nebo experimentu Královnina šavle,
rovněž tak i z poslední hry Mezi náma dobrý – společnost
nám přisuzuje role a statusy a my se s nimi učíme žít, a tak pořád
dokola, ať už jste drsňák s širokými kalhotami ze sídlištní džungle,
loutka z bulvárních plátků nebo ženy z odlišných generací odsouzené
k tomu, aby se jejich odlišné světy střetávaly. Masłowská jako vždy
otevírá témata, jako je polská identita, xenofobie, drogová závislost,
nezodpovědnost, touha po lepším životě, po lásce, jenže pocit, že
zůstává jen u toho a nejde se nikam dál, je přítomen i v její první
divadelní hře. Samozřejmě, ospravedlnit toto kritické povzdechnutí lze jen
znáním subjektivního postoje. I tnutí do živého přece musí mít
nějaký řád a cíl, ale to platí o současné polské „avantpopové“
generaci, jak ji nazývá Piotr Marecki, obecně. Možná tato generace jednou
přijde se skutečně závažným dílem, aniž by se vzdala svého
originálního uměleckého jazyka, který zatím zůstává jen v rovině
literární/umělecké provokace. Dorota Masłowská je k takovému dílu asi
nejblíž ve své poslední hře Mezi náma dobrý.
P. S. Jak hra o dvou ubohých Rumunech obstála v jevištní realizaci
jihoafrického režiséra Davida Peimeru, se můžete přesvědčit v Divadle
Na zábradlí, kde hlavní postavy ztvárňují Jiří Mádl a Teresa
Branna.
Ukázka:
Mají nehodu, auto nabourá do čehosi ve tmě. Žena leží zakrvavená
na airbagu. Rumunům se nic nestalo a před kapotou leží divočák.
PARCHA (naštvaně):
No co to má znamenat? Co to je?
ŽENA (upadá do bezvědomí):
Ježek.
PARCHA:
Ježek… Ježek! Já ti dam ježka.
Hej, pani magistro, hej, budíček. Ale copák, pani magistra natáhla bačkory.
A nechala nás tu na holičkách, no vážně, v širym poli, v zapadákově,
ta je ale nezodpovědná.
DŽINA:
No tak jí poskytni první pomoc.
PARCHA:
Já? A ty si myslíš, že to je jen tak, šup šup? Nemam čas, pospíchám,
ale nic jí nejspíš není, ne?
DŽINA:
Jak to víš?
PARCHA:
Žije? Žije. Život je základ. Vona už si poradí, má charisma, no uznej
sama. Ten knírek má takovej. Šprýmařka.
DŽINA:
Možná máš pravdu, ale to už je stejně jedno. Takže co uděláme?
PARCHA:
Vidíš někde její telefon? Musim si zavolat, že se asi zpozdim na plac.
DŽINA:
Ten už je nejspíš v piči.
Dorota Masłowská, Dva ubohý Rumuni, co uměj polsky, Agite/Fra, Praha, 2010, překlad Barbora
Gregorová.
Související:
