Ani jsme se nenadáli a ze dne na
den se slunečné léto změnilo v chladný začátek podzimu. Pokud na vás
pomalu začíná doléhat podzimní melancholie a potřebujete alespoň na
chvíli „báječně uniknout“ každodenním starostem a povinnostem, je
nová kniha Anny Gavaldy tou správnou volbou. Nečekejte od ní nic víc než
dobré odpočinkové čtení. Zároveň ale nemusíte čekat nic míň.
Knihu Báječný únik napsala Anna Gavalda v roce 2009, o rok
později než předchozí román Člověk
není nikdy úplně šťastný. Výrazný rozdíl mezi těmito dvěma
knihami je patrný na první pohled – zatímco Člověk není nikdy
úplně šťastný se pyšní rozsahem přes pět set stran, Báječný
únik jich má jen sto.
Kniha francouzské spisovatelky se
odehrává ve dvou dnech, kdy se trojice sourozenců rozhodne utéci z rodinné
oslavy, svatby, aby mohla navštívit posledního sourozence, který
z pracovních důvodů nemohl přijet. Příběh je poněkud
„ztřeštěný“, postavy zase velmi rozdílné a extrémní. Čtenář
nevěří, že Carine, manželka jednoho ze sourozenců, je opravdu natolik
hádavá a samolibá, nedůvěryhodná se zdá být i postava vypravěčky
Garance.
Na první pohled kniha vypráví o možná posledním bezstarostném dnu,
který se čtveřici sourozenců podařilo společně prožít. Pod povrchem se
ale skrývá něco víc – postavy si díky svému výletu uvědomují, proč
se druzí chovají tak, jak se chovají, a taky proč oni sami jsou takoví,
jací jsou. Toto uvědomění proběhne ale neuvěřitelně rychle a přispívá
k již dříve nabytému pocitu, že „se tohle přece nemůže stát“.
Celý děj se odehrává velmi rychle. Přestože je u postav naznačen
určitý vývoj, větší rozpracování – nebo naopak zkrácení na formu
povídky – by příběhu zřejmě slušelo lépe.
Rychlý spád dodává knize
i specifické členění, kdy jsou jednotlivé úseky textu oddělovány
vynechaným řádkem nebo obrázkem připomínajícím hraniční kámen.
Vzhledem k tomu, že text na sebe i přes oddělení silně navazuje, je tak
čtenář pobízen, aby četl dál. Zajímavé jsou také dialogy, které se co
nejvíce snaží přiblížit realitě svou podrobností a také tím, že jsou
protkány výrazy obecné češtiny. Slova jsou navíc často napsána tak, jak
se vyslovují, nikoliv píší (např. prosimtě, né, pozóór).
V samotném závěru si čtenář-hudební fanoušek „užije“ detailní
popis skladeb nahraných na Garancině iPodu. Naopak ten, který názvy písní
nezná a nemá chuť nebo možnost si je vyhledávat a poslouchat, bude těmito
dvěma stranami znuděn.
Autorčin rukopis je podobný tomu, jaký čtenáři znají např.
z předchozího autorčina románu. Narozdíl od něj se ale Báječný
únik jeví jako méně propracovaný, a tak pro ty z nás, kteří se
těšili, čím Gavalda překvapí tentokrát, představuje jisté
zklamání.
Co knize ale nemůžeme upřít, je fakt, že ji čtenář „zhltne“
najednou, v podstatě za chvíli. Očekávané poselství však není natolik
silné, aby se Báječný únik stal knihou, na kterou bude vzpomínat
nebo ke které se bude chtít někdy vrátit.
Ukázka:
Mně teda dost vadí ty její dezinfekční ubrousky.
Pořád pohlížet na druhé lidi jako na zdroj mikrobů. Pokaždé se jim při
podávání ruky kouknout na nehty. Nedůvěřovat nikomu. Schovávat si ústa
do šály. Věčně napomínat děti.
Nesahej na to. Je to špinavé.
Dej ty ruce pryč.
Nikomu to nepůjčuj.
Nechoď na ulici.
Nesedej si na zem, nebo ti jednu vlepím!
Pořád si mýt ruce. Pořád si vyplachovat ústa. Pořád při
čurání balancovat deset centimetrů nad prkýnkem a líbat do vzduchu,
chraňbůh dotknout se někoho rty! Pořád posuzovat matky podle čistoty uší
jejich harantů.
Pořád.
Pořád soudit.
Anna Gavalda, Báječný únik, Mladá fronta, Praha, 2010, překlad Dana
Melanová.
Související:
Anna
Gavalda – Člověk není nikdy úplně šťastný
Napsat komentář