Byli uděleni Čeští lvi. Zda jsou vítězné tituly opravdu hodnotnými
uměleckými díly, která se nesmazatelně zapíší do české filmové
historie, nebo jen vesměs standardními a ničím výjimečnými produkty, na
které si za pár let nikdo nevzpomene, je samozřejmě diskutabilní. Co je
ovšem v souvislosti s letošními cenami potěšitelné, je fakt, že drtivá
většina loňských filmů (a šlo o filmy těžce nevalné úrovně) se ani
neprobojovala do nominací, tak jako Operace Dunaj.
Akademie protentokrát ukázala přece jen rozvahu, když ignorovala nejen
stupidní komerční tituly typu Veni vidi vici, ale také stejně povrchní a
podbízivé filmy, které se ovšem tváří jako seriózní podívané. Jsou
horší než Kameňáky, které si alespoň na nic nehrají. Asi
nejvýstižnějším zástupcem této kategorie byla vloni Operace Dunaj.
Pojďme se proto k ní vrátit, k titulu, který zapadl už v roce své
premiéry. A právem. Hořce a „lidsky“ komediálně pojatá vyrovnání se
s naší temnou minulostí, slzytvorné emoce pramenící z významné
historické události ve filmu obsažené; Budař, Polívka, Holubová či
Dušek jako hlavní taháky v hereckém obsazení. Přesně to jsou atributy
hlavního proudu českých filmů za posledních deset let. Nejnovějším
titulem z této řady je právě Operace Dunaj. Postoj kritiky byl ostře
odmítavý – o filmu patrně nebyla napsána jediná recenze, která by
nebyla negativní. Ačkoliv film byl distribuován jako každý mediálně
přitažlivý mainstreamový snímek (dokonce s TV Nova v pozadí) a navíc se
pyšnící zmíněnými divácky dosud vděčnými atributy, komerčně zcela
propadl (svůj vliv jistě měla i naprosto stupidně zařazená premiéra
uprostřed léta, je ale naivní se domnívat, že s podzimní premiérou by se
hrnuly davy). A není se co divit. I nenároční diváci z popcornových
multiplexů jsou takovými filmy přesyceni. Pomalu uvadá obliba všech
„post-pelíškovských hřejivě lidských komedií“ a tematicky
souvisejících demagogických agitek typu Klíček.
Česko-polské koprodukční tituly u nás nevznikají každý rok, polský
film přes všechny pochopitelné potíže se dnes dokáže přece jen ukázat
v lepším světle než ten český, tudíž by Operací Dunaj do českých kin
mohl zavanout čerstvý vítr.
Jenže Operace Dunaj je nám prezentována jako snímek přece jen se
v něčem lišící od průměru českých filmů. Nenatočil ji totiž Čech,
nýbrž Polák – čtyřicátník Jacek Glomb, který tak zfilmoval svou
vlastní divadelní hru. Film sám vznikl v česko-polské koprodukci. A to
už znalý divák, mající neblahé zkušenosti s poněkud jedovatou
hřebejkovštinou české kinematografie, musí zbystřit. Vždyť
česko-polské koprodukční tituly u nás nevznikají každý rok, polský
film přes všechny pochopitelné potíže se dnes dokáže přece jen ukázat
v lepším světle než ten český, tudíž by Operací Dunaj do českých kin
mohl zavanout čerstvý vítr. Znalý divák samozřejmě dobře zná tvorbu
Hřebejka, ale také Wajdy, Kieslowskeho, Zanussiho, proto u něj může
Polákem natočená Operace Dunaj mít lepší vyhlídky. Jenže
skutek utek.
Na filmu je velice čitelné, že se režisér pečlivě a s nadšením
díval na sérii „hezkých českých“ filmů z posledního desetiletí.
A právě zde našel svou hlavní inspiraci, nikoliv ve své progresivnější
rodné kinematografii. Na plac si pozval jako uměleckého poradce Jiřího
Menzela. Tento kdysi slušný, byť v rámci české nové vlny spíše
tradičnější tvůrce již dávno ztratil své oscarové renomé, a to
především v posledních 20 letech, kdy se představil triem mimořádně
nepovedených adaptací vynikajících předloh – Havlovy Žebrácké opery,
Vojnovičova Vojáka Ivana Čonkina (který i svým tématem a zahraniční
koprodukcí má s Operací Dunaj mnoho společného) a konečně Hrabalova
Anglického krále. Samozřejmě že jako kdejaký film tuzemské provenience se
i Operace Dunaj snaží být jakoby „formanovská“ (rozumějme – za
„formanovský“ se dnes počítá snad každý snímek, ve kterém mají
prostor „obyčejní lidé“ a jejich „žertovná vystupování“, nejlépe
ve vesnické hospodě). Objevují se i prvky tvorby Emila Kusturicy – tento
přední balkánský filmař také rád pohlíží na vážná válečná
témata velmi sveráznou groteskní optikou. Jenže ten rozhodně nepodléhá
snaze zalíbit se za každou cenu publiku a humor v jeho filmech má své
místo, což se o Operaci Dunaj říci nedá. Ta zůstává zabřednutá jako
krajně podbízivá, hřebejkovsky estrádně pojatá bramboračka.
Začátek filmu ovšem takovou prohru ještě neslibuje. Odehrává se na
polské vojenské základně, kde důstojníci hovoří pochopitelně polsky
(naštěstí tak hovoří v celém filmu, takže alespoň v něčem režisér
zachoval prvek realističnosti). Třebaže už zde se objevují vtípky čtvrté
cenové skupiny, dají se odpustit, protože film se ze začátku jeví jako
kusturicovsky laděná, absurdně groteskní satira, na dřeň zesměšňující
totalitní systém prostřednictvím jeho ozbrojených složek. Herci zde
vytvářejí své postavy v intencích adekvátní komické nadsázky, kamera a
střih zaznamenávají události v ději s příkladnou dynamičností.
Místo aby film nějak účinněji gradoval a vztahy mezi postavami
dostávaly nějaký uvěřitelný rozměr, děj se jako v Pupendu vleče od
jednoho figurkářského výstupu k druhému a zásadnější důvod, proč si
okupanti s okupovanými nakonec řeknou, že si „musejí pomáhat“, se
neosvětlí.
Jenže pak už se děj přenese do jedné malé české vesnice, ve které
oslavující hospodští štamgasti zatím ještě netuší, že za chvíli
k nim dorazí nevítaní hosté. Jakmile se roztříší sklo oken hospody od
hlavně tanku polské okupační armády, roztříští se už definitivně
i vyprávění filmu na sled trapných a nezábavných epizod. Jejich
leitmotivem jsou spontánní projevy odporu českých vesničanů vůči
polským vojákům, které nakonec přerostou v projevy vzájemných sympatií.
Scenáristická a dramaturgická bezradnost by se dala stručně charakterizovat
slovy: „Jako kdyby to napsal Jarchovský.“ A skutečně – místo aby
film nějak účinněji gradoval a vztahy mezi postavami dostávaly nějaký
uvěřitelný rozměr, děj se jako v Pupendu vleče od jednoho
figurkářského výstupu k druhému a zásadnější důvod, proč si okupanti
s okupovanými nakonec řeknou, že si „musejí pomáhat“, se neosvětlí.
Nejvýraznější je to u postavy dívky v děsivě deklamovaném podání
Marthy Issové, která na začátku vystupuje jako nejhorlivejší, skoro až
fanatická odpůrkyně nezvaných hostů, aby se postupně stala milenkou
jednoho z nich. Takto schematický a nepřirozený vývoj postavy na filmovém
plátně je vskutku kuriózní.
Jak bylo řečeno, film se drží mantinelů hřebejkovské „hořké“
komediálnosti. Už proto (a když ještě připočteme závažné dějinné
pozadí filmu) si žádá sem tam nějaké to okořenění tragickými momenty.
Zde si udělejme opět menší srovnání: zatímco Kusturica i Forman
dokáží vážné i komické věci kombinovat ve svých filmech tak, že jedna
nepřekáží druhé a dohromady vytvářejí nepatetický a přitom až
mrazivě působivý celek, Glomb naopak vedle křečovitých komediálních
scén sází takové vážné okamžiky (ve filmu to je například smrt dívky
či scény s holubičkami), které svou přehnanou patetičností vyznívají
naopak směšně, ba dokonce i směšněji než průhledné fórky
z komediálních scén.
Kdo z herců tajtrlíkování posouvá až za hranici amatérismu, je vedle
Marthy Issové sám umělecký poradce režiséra Menzel coby starý přednosta
stanice, pěstující holuby. Je vidět, že nejen v režisérské práci
ztrácí Menzel postupem věku úroveň.
A ta neuvěřitelná klišovitá stereotypnost postav! Od grotesky jistě
nelze čekat naprostý realismus, jenže to, jak jsou postavy v tomto snímku
zobrazeny, pouze podtrhuje odpudivou estrádnost díla jako takového. Horší
na tom je, že samotná stereotypnost a schematičnost má kořeny v již
řečeném pochybném obsahovém vyznění: Čechy zde vidíme jako
neambiciózní pivaře, polští okupanti jsou neškodní a milí lidé, kdežto
Rusové, to jsou ti opravdoví zlosynové, co za všechno mohou. Tomuto
zpodobení postav plně odpovídají i herecké výkony. Pokud se vůbec dá
napsat herecké výkony, neboť to, co na plátně předvádějí herci od
Polívky po Dyka, jsou spíše pouhé estrádní výstupy, ve kterých jde o to
vypořádat se s už tak špatně napsanými rolemi jako s plochými, divácky
rádoby přitažlivými karikaturami tu odbojné dívky (Martha Issová), tu
hodného železničáře (Jiří Menzel), tu zase nesmělé dívky zamilované
do polského vojáka (Monika Zoubková) a tu zase zbabělého Čecháčka (kdo
jiný než Dušek). Kdo z herců tuto formu tajtrlíkování (když už nelze
mluvit o „hraní“) posouvá až za hranici amatérismu, je vedle zmíněné
Issové sám umělecký poradce režiséra Menzel coby starý přednosta
stanice, pěstující holuby (ó, jak „nápaditý“ odkaz na Menzelův
nejslavnější film), jenž se ke konci stane intimním přítelem Hospodské
(Eva Holubová). Je vidět, že nejen v režisérské práci ztrácí Menzel
postupem věku úroveň. Od přirozeného (ne)herectví v rolích typu
gynekologa ze Hry o jablko po křečovitou exhibici v Operaci Dunaj.
Polští okupanti i jejich herečtí představitelé jsou ve filmu zcela
stejní jako jejich české protějšky a ani švejkovského humoru mnoho
nepochytili. Prkenní polští herci se sice mohou chlubit výraznou
fyziognomií (máme zde jednoho svalovce i jednu objemnou důstojnici)
i jedním známým jménem (mladý Stuhr), což jim však na
přesvědčivějším hereckém výrazu nepomáhá.
Celý snímek vrcholí společným odjezdem Čechů i Poláků na tanku
směrem do Vídně. Jistě, i tento výjev se snaží být výrazně
kusturicovský, ovšem v rámci tohoto filmu (pokud pomineme velice
nepřesvědčivou relativizaci minulosti, že ti polští okupanti vlastně
nebyli tak zlí jako Rusové) působí jen kýčovitě. Jaké fantazie by si
tvůrci vymysleli, pokud by točili film z druhé světové války, to raději
nedomýšlet.
Co dodat? Zbanalizované téma, zbanalizované herecké výkony pod psa,
nezvládnutá režie. Co také od podobného druhu filmů čekat.
{youtube}XUW0BLLPDeI{/youtube}
Hodnocení: 20 %
Operace Dunaj (Česko/Polsko, 2009)
Režie: Jacek Glomb Scénář: Jacek
Glomb
Kamera: Jacek Petrycki
Architekt: Milan Býček
Hrají: Zbigniew Zamachowski, Maciej Stuhr, Martha Issová,
Jan Budař, Martin Huba, Bolek Polívka, Miroslav Krobot, Vojtěch Dyk, Jaroslav
Dušek, Monika Zoubková, Eva Holubová, Rudolf Hrušínský ml., Jiří
Menzel…
Délka: 104 minut
Na DVD od 30. 11. 2009
