Představte si, že jedete s milovanou osobou strávit nádherný romantický víkend někde na samotě. To je celkem snadné. Představte si, že to tak docela, vlastně vůbec nevyjde a skončí to slzami a hořkým zklamáním. I to jde. A pak si představte, že to ani zdaleka není to nejhorší, co se stane, protože uprosřed noci se ozve klepání a objeví se podivná dívka, která hledá někoho, kdo tam vůbec nebydlí. Následovat bude už jen ryzí děs…
Že to nesvedete? Pak se podívejte na film Oni, jak to může vypadat, a vsaďte se, že bych to opravdu nikomu nepřál. Maskovaní cizinci jsou mlčenliví, bezejmenní a bezcitní. Nevíte, co chtějí, ani proč dělají, co dělají. Třeba je to baví – k smrti vás děsit. Co přijde pak, si neumíte představit. Přitom je film debutujícího režiséra a scenáristy Bryana Bertina prý založen na skutečných událostech, ke kterým mělo dojít 11. února 2005 a dodnes nevysvětlených. Takové tvrzení tíživosti strašidelných filmů vždy prospěje, zdají se blíž, přesvědčivě vám podsouvají znepokojivé vize a nepříjemné pocity, až to vypadá, že se to stalo módním a začíná se hodně samoúčelně zneužívat.
Prologem o domácím násilí se film snaží vzbudit dojem, že mu jde o něco víc než jenom stát se dalším tuctovým hororem o obyčejných lidech tváří v tvář bezdůvodnému násilí. Na rozdíl od drtivé většiny současných krváků a vyvražďovaček taky pracuje s minimem kečupu a o to víc se soustředí na prohlubování strašidelného napětí, které – pokud přijmete hru s divákem – je chvílemi k nesnesení. Dlouhé sekvence stupňovaného psychického nátlaku pak vždy vyvrcholí šokem, který vás přitlačí do židle. Film se ale nakonec nezmůže na nic víc než budování zlého napětí a zobrazení absurdního počínání a nesmyslného násilí. A jelikož hrdinové se až do konce nezmůžou na nic, co by jejich situaci zásadně změnilo a zůstanou pořád jenom těmi k smrti vyplašenými prúměrnými občany, nedočkáme se žádné pořádné katarze ani zadostiučinění. Nedojde k žádnému přezkoumání vlastních hranic, jak slibuje slogan filmu, a závěr nás nijak moc nepřekvapí, jenom rozladí provokativností, s jakou je nám servírován.
Úmysl tvůrců je jasný (tedy pokud jenom chladnokrevně nekalkulovali), i když nám nemusí být tak docela jasné, co tím chtěli říct. Jestli chtěli odhalit falešnost našeho pocitu bezpečí, povedlo se jim to, stejně jako natočit skutečně děsivý, nepříjemný film pomocí režie, která je precizní a přesně ví, o co jí jde. Námět ale není vůbec originální, příběh je nijaký a divákovi vyšumí z hlavy všechno kromě pár šokujících okamžiků. Po zhlédnutí zůstává jenom neurčitý, zneklidňující a vyprázdněný pocit bezmocnosti, zhnusení a lítosti. I to je dost. Spíš mě ale napadá, že jestli se tohle skutečně stalo, do jaké míry je etické a morální vůči lidem, kteří takhle pochodili, natáčet o tom film.
O co vlastně jde? Snaží se nás přesvědčit, abychom ze svých domovů udělali pevnosti, nebo připomenout, že nemáme zapomínat zamykat dveře, i když ani to nám nemusí pomoct? Nebo se teď v případě alespoň nějakého úspěchu začnou nesčetní epigoni prohrabávat ve starých zprávách a vytahovat všemožné případy krutých, bizarních (a nejlépe nevyřešených) zločinů a psát na jejich základě scénáře „podle skutečných událostí“, aby nás ještě víc nahlodali? Přijde mi to samoúčelné a stejně bezcitné. Ale jestli jste fanoušci hororů, je potřeba říci, že to sice není nic převratného, že americký filmový horor díky tomuto fimu nenajde cestu ze slepé uličky remaků a vyvražďovaček, ale že jinak je to docela hustý nářez.
{youtube}wR3trSOlgpI{/youtube}
Oni – The Strangers (USA, 2008)
Režie a scénář: Bryan Bertino
Kamera: Peter Sova
Hudba: Tomandandy
Střih: Kevin Greutert
Hrají: Liv Tyler, Scott Speedman, Gemma Ward, Kip Weeks, Laura Margolis, Glenn Howerton
Premiéra v ČR : 20. 11. 2008
