Večeru iShorts s titulem FAMU vs. FAMO II. v Biu Oko jsem se zúčastnil
v podstatě náhodou. Stejně jako já měla i celá akce v Oku premiéru,
neboť dříve projekce probíhaly ve Slovanském domě. Den před pořádáním
jsem narazil na pár plakátů, tak jsem se rozhodl, že pro jednou zanevřu na
„klasické“ filmy v „klasických“ kinech. Žádné dlouhodobé
přípravy, žádná přehnaná očekávání, žádné zjišťování
podrobností o celé akci, jen chuť příjemně utratit čas i peníze.
Případně jakkoli utratit čas a peníze.
Předpokládám, že podobně jako já netušíte, co to Večery iShorts
jsou. Budiž vám tedy útěchou slogan, který jsem objevil na zadní straně
programu akce: „Večery iShorts jsou pořádány občanským sdružením
iShorts za účelem podpořit mladé tvůrce a představit novou vlnu české
i zahraniční kinematografie.“ Takže jak vlastně vypadá podpora mladých
tvůrců a představování nové vlny kinematografie v praxi? A existuje
vůbec něco takového jako nová vlna?
Je chladný prosincový podvečer a před vchodem do Bia Oka postávají
převážně mladší diváci, povětšinou v živém hovoru, se žhnoucí
cigaretou v koutku a sklenicí piva či vína v ruce. Bio Oko je kino v tom
pravém slova smyslu – tedy ani multiplex s deseti promítacími sály,
modrými neony a sladkým popcornem, ani přestavěná sokolovna s židlemi,
které přes den slouží v místní základní škole. I když
k maloměstskému kulturáku nemá daleko, stále zde máte pocit, že se
zúčastňujete něčeho důležitého. Sice klamný, ale příjemný.
Dav na ulici i uvnitř se rozrůstá a já se řadím do fronty před
pokladnou. Přes všeobecný ruch umocněný hip-hopovou hudbou linoucí se
z reproduktorů není slyšet vlastního slova, a tak se s pokladní
dorozumívám převážně gesty. Za necelou stokorunu zakoupím lístek pro
sebe i svůj doprovod, což odpovídá ceně skromné svačiny pro teenagera
v Mc Donald’s (po studentské slevě). Než si stačím prostudovat program
biografu pro tento měsíc, slečna v šatech a s milým úsměvem (ač
vypadá jako spolužačka, kterou jste nikdy neměli rádi) otvírá vchod do
sálu, trhá nám lístky a rozdává program dnešního večera. V sále je
krom klasických sklápěcích sedátek rozmístěno i několik plážových
lehátek, pohovek a futuristicky (tj. zhruba jako podložka pod nohy)
vyhlížejících křesílek. Na plátně jsou promítány reklamy na kulturní
akce (čímž nemyslím nové sci-fi Stevena Spielberga, koncert Britney Spears
ani výstavu nabalzamovaných mrtvol). Přestože byl vestibul přeplněný
lidmi, je sál po zahájení poloprázdný, neboť je větší, než jak
působí. Neočekávaně (alespoň pro mě) je sál naplněn z větší části
studenty obou filmových škol (FAMU a FAMO). Na první pohled je vidět, že se
většina přítomných zná, a sálem se nese hlahol a hlasité pozdravy.
Moderátor představuje režiséry jednotlivých krátkých snímků a ti
zase představují své filmařské štáby, které se občas dostaví a občas
nedostaví, neboť v sále jednoduše nejsou. Protože je celý večer
formálně (opravdu jen formálně!) pojat jako souboj FAMU a FAMO, zastupují
každou školu dva filmy. Za FAMU jsou to snímky režírované Josefem Tukou
(Saharské písky) a Janem Těšitelem (Drahý otec). FAMO
zastupují Jan Chramosta (Malá pražská víla) a Vojtěch Kotek (ano,
snowboarďák Kotek, snímek se jmenuje ctrl EMOTION). Celý večer se
nese ve znamení technických kolapsů, takže se úvod neobejde bez
nefunkčních mikrofonů.
A už se promítá. Přes film se občas mihnou pestrobarevné čtverečky,
prozrazující selhávající techniku, obraz se občas zamlží nebo trochu
sekne, ale není to nic, co by vás rušilo tolik jako třeba toporné dialogy
úvodního filmu Saharské písky od Josefa Tuky. Ve slabých
devatenácti minutách se rozpoutalo něco, co by snad chtělo být označeno za
psychodrama. Možná budu zbytečně pesimistický, ale jako náročný divák
bych od filmu očekával, že mi ukáže buď něco neobyčejného, nebo něco
obyčejného neobyčejným způsobem. Saharské písky mi ukázaly, jak se asi
mají manželé po pětadvaceti letech společného života. Sice filmařsky
dovedně, ale nevynalézavě, se slabými hereckými výkony a vyvrcholením, na
které by mohl být pyšný jen student základní školy.
Po tomto úvodu jsem se nechal už jen příjemně překvapovat. Malá
pražská víla Jana Chramosty působila lehce amatérsky, ale rozhodně
zajímavěji než předešlý snímek. Film se prokázal velkou dávkou vtipu a
nápaditosti. Třebaže jeho kvalitu trochu srážely ještě nevypilované
herecké výkony a občas nevydařené záběry, rozhodně pozornost upoutal.
Finální symbolistická pointa byla asi nejlepším možným koncem celého
snímku, a pokud bych měl hlasovat, zvedla by hodnocení snímku alespoň
o dvě hvězdičky. Představíme-li si večer jako souboj dvou škol,
vychází z prvního kola FAMO jako vítěz.
Ale druhý snímek studenta FAMU vrací úder, a to tvrdě. Drahý
otec (celkem mě zaskočil anglický překlad názvu – Expensive father)
Jana Těšitele nepostrádá nic z nápaditosti (hlavně co se týče
vizuální stránky) Malé pražské víly, ale na rozdíl od ní se
nedopouští drobných chybek v jednotlivých záběrech. Herecké výkony,
někdy příliš přehrávané, podtrhují děj vystavený na traumatu
z dětství, spoustě symbolů a odkazů na jiné filmy (mj. Requiem za sen,
Rainman). Stupňující se dramatičnost, propracované záběry a zajímavá
hra s časovými rovinami dělá z Drahého otce pro mě nejsilnější
snímek večera.
{youtube}EFGKtAaM_Zo{/youtube}
FAMU však v souboji dlouho nevedlo. Vojtěch Kotek nezklamal a natočil
přesně to, co byste od něj čekali. Musím se přiznat, že jsem celou dobu
očekával něco vážného, nějaké hluboké psychologické drama, kterým
bude chtít Kotek ukázat, že krom té komické má i vážnou a seriózní
tvář. Ale už od prvních minut ctrl EMOTION bylo zřejmé, že se
bude jednat o veselou taškařici. Krom úvodního experimentu se
subjektivním pohledem působil film naprosto profesionálně a zvlášť
dialogy v prázdném bílém prostoru daly tušit dílo pilného studenta.
Ačkoli byl filmeček vtipnější než Snowboarďáci a Rafťáci dohromady,
humor byl stejně povrchní a zaměřený na uhrovité pubescenty. I my se
smáli nepřetržitě. A tak komika zase jednou zvítězila nad závažnými
tématy a filmařskou virtuozitou. Mé záznamy říkají, že vítězem duelu
je FAMO.
Po promítání a přestávce na pivo se moderátor vrací, zve pod pódium
autory všech snímků a pomalu a líně se rozbíhá rozpačitá debata. Tady
se konečně naplno projevuje složení obecenstva, neboť většina dotazů se
týká technických a organizačních záležitostí, takže my laici jen
sedíme a tiše šoupeme nohama, neboť nerozumíme ani slovu. Kolem jedenácté
debata končí a osazenstvo kina se pomalu loudá ven.
Nejsem si jistý, jestli Večery iShorts podporují mladé tvůrce, ale
určitě vám zaručí příjemné utracení času za cenu dvou hamburgerů
(vlastně nám dokonce kvůli horší kvalitě projekce nabídli pořadatelé
vrácení vstupného). Pokud vám tedy nevadí, že večer budete trávit bez
Angeliny Jolie a Sylvestra Stallone. Studentské filmy zůstanou vždy jen
studentskými filmy, to jest něčím jiným. A za to můžeme být rádi.
Večer iShorts – FAMU vs. FAMO II.,
9. prosince 2009 od 19.30 v pražském kině BIO OKO
