Febiofest 2010 očima filmového redaktora Nekultury

Mezinárodní filmový festival Praha neboli Febiofest se za dobu své
existence zapsal do povědomí všech českých filmových nadšenců, kteří
každoročně s příchodem jara napjatě očekávají, jaké lahůdky jim Fero
Fenič a jeho festival nabídne tentokrát. Febiofest, jehož skromné počátky
se datují rokem 1993, se během let rozrostl v největší akci svého druhu
u nás – letos kromě Prahy navštíví s vybranými snímky nejen
dalších šest měst v Čechách i na Moravě, ale zavítá též na
Slovensko. Těžištěm filmové přehlídky však bezesporu zůstává její
pražská etapa, která se již poněkolikáté usadila v prostoru multikina
CineStar (donedávna Village Cinemas) Anděl.

Fero Fenič spolu s dvojicí programových ředitelů, Štefanem Uhríkem a
Hanou Cielovou, nabídli pražským návštěvníkům letošního sedmnáctého
ročníku Febiofestu přibližně sto osmdesát snímků, rozčleněných do
třiadvaceti sekcí. Při svém výběru jsem dával přednost snímkům novým,
což pochopitelně z mého pohledu diskvalifikovalo hned několik sekcí –
všechny pocty význačným režisérům či hercům. Nadto jsem předem
vyřadil několik titulů, jež by se mohly nebo s určitostí měly objevit
v běžné distribuci českých kin. Stále však zbývalo velké množství
snímků, z nichž v podstatě každý představoval pro lačného diváka,
odkázaného po většinu roku na mnohdy nezáživnou televizní produkci a
občasnou návštěvu kina, lákavé sousto. Nezbývalo než se spolehnout na
vlastní úsudek, podložený kusými informacemi v programu – nakonec se mi
podařilo zhlédnout šestnáct filmů, z nichž jen málokterý byl pro mě
vyloženým zklamáním.

SOUTĚŽ NOVÁ EVROPA

Soutěžní sekce letos obsahovala třináct evropských snímků, mezi
nimiž nechyběl režijní debut slavné francouzské herečky Fanny Ardant
(Popel a krev) nebo polský snímek s Aňou Geislerovou v jedné
z hlavních rolí (Hel). Vítěze určila třiatřicetičlenná porota
(pod taktovkou uznávaného dirigenta Libora Peška), složená ze zástupců
laické veřejnosti, a stal se jím film Děti z Diyarbakiru –
celovečerní debut režiséra, herce, scenáristy, střihače a producenta
tureckého původu, Miraze Bezara.

Milostný život zbabělce (Chorvatsko 2009, r.
Pavo Marinković): tragikomický příběh životního ztroskotance, skvěle
ztvárněného Nenadem Cvetkem (podobnost se Stevem Buscemim je čistě
náhodná); poměrně vtipná sonda do světa dnešní žurnalistiky a jejího
častého dilematu – zaprodat se těm nahoře, nebo s nimi bojovat ve
víře, že pero je mocnější meče; ve vedlejší roli Jan Budař.

PANORÁMA SVĚTOVÉHO FILMU

Dvacet šest novějších (jedinou výjimkou Světlo z roku 1987),
žánrově rozmanitých a převážně evropských snímků, mezi jejichž
tvůrci nechyběla známá jména jako Mika Kaurismäki nebo Jane Campion. Do
českých kin dříve či později zamíří například snímky
Baaria, Gainsbourg, Hadewijch – mezi Kristem a
Alláhem, Květ pouště, Měsíc, Neohlížej
se (pod názvem Proměna) nebo Škola života.

Měsíc (VB 2009, r. Duncan Jones): navzdory
nevelkému rozpočtu se režisérovi podařilo natočit film zajímavý i po
vizuální stránce, dávající přitom ovšem přednost realističnosti
vykresleného prostředí před přehnanou výtvarnou stylizací; připočtěme
k tomu střízlivou, a přitom podmanivou hudbu skladatele Clinta Mansella a
bravurní herecký výkon Sama Rockwella a dostaneme nadprůměrný snímek,
který lze rozhodně doporučit nejen fanouškům žánru sci-fi.

Neohlížej se (Francie/Belgie 2009, r. Marina de
Van): mysterióznímu thrilleru, v němž podávají nadprůměrné herecké
výkony Sophie Marceau a Monica Bellucci, dosti ubližuje překombinovaná
zápletka; atmosféru tohoto snímku navíc narušují digitální triky,
působící občas nechtěným komickým dojmem.

Polytechnika (Kanada 2009, r. Denis Villeneuve):
působivé drama rekonstruující masakr z roku 1989, k němuž došlo na
univerzitě v Montrealu, se vyznačuje kvalitními hereckými výkony a
černobílým zpracováním, přenášejícím důraz z laciné senzačnosti,
provázející obvykle zobrazení podobných incidentů, na objasnění jeho
příčin a následků.

ZVLÁŠTNÍ UVEDENÍ

Název plně vystihuje charakter této sekce, jež zahrnuje pouhé dva
projekty, jednak světovou premiéru českého filmu Cinematerapie
režiséra Ivana Vojnára, spojujícího v sobě prvky dokumentu, hraného
snímku a reality show, a jednak uvedení klasického němého snímku
Utrpení panny orleánské (Francie 1928, r. Carl Theodor Dreyer)
s živým hudebním doprovodem (hudba současného litevského skladatele
Broniuse Kutavičiuse v podání Orchestru BERG) v pražském kině
Lucerna.

MADE IN USA

Z jedenácti amerických snímků této sekce zavítaly do našich kin pouze
dva (oba s hvězdným obsazením), Všichni jsou v pohodě a
Muži, co zírají na kozy, zasloužily by si to však i další
z nich, včetně dvojice filmů mnou zhlédnutých.

500 dní se Summer (USA 2009, r. Marc Webb):
celovečerní debut bývalého tvůrce videoklipů, kterému se podařilo
nápaditě natočit vtipnou a skvěle obsazenou romantickou komedii, působící
v dnešní produkci daného žánru jako závan svěžího vzduchu.

Zkažené státy americké (USA/Kanada/Kuvajt 2008,
r. Cherien Dabis): tragikomický příběh o těžkých začátcích rodiny
palestinských přistěhovalců v USA, jenž nepostrádá humor ani silné
téma a který stojí na výborném hereckém výkonu představitelky
hlavní role.

ASIJSKÉ PANORÁMA

Sekce nabízející žánrově pestrou směsici devíti snímků převážně
čínské nebo japonské výroby. Při svém výběru jsem podlehl kouzlu
současné asijské kinematografie hned čtyřikrát, ovšem jen ve dvou
případech jsem z projekce odcházel zcela spokojený.

Krev znovuzrození (Japonsko 2009, r. Toshiaki
Toyoda): snímek uznávaného režiséra, jehož Drsné jaro bylo uvedeno na
jednom z předchozích ročníků MFF Karlovy Vary a který nyní v Praze
představil již svůj pátý celovečerní film, byl pro mě hořkým
zklamáním – banální a bolestně přímočarý příběh, odehrávající
se v příliš realisticky ztvárněném mytickém světě, průměrné
herecké výkony a rušivá moderní hudba.

Nafukovací panna (Japonsko 2009, r. Hirokazu
Koreeda): jeden z nejzajímavějších diváckých zářezů z mé letošní
návštěvy Febiofestu – zkušený tvůrce přivezl do Prahy poetický
snímek vymykající se žánrovým nálepkám a vyprávějící absurdní,
překvapivě končící příběh s bravurně zahranou a navýsost originální
hlavní hrdinkou, který nevážnou formou pojednává o některých docela
vážných nešvarech současné společnosti.

Sedm nocí (Japonsko 2008, r. Naomi Kawase):
nejnovější dílo uznávané režisérky (polo)dokumentárních filmů mě
o jejích kvalitách příliš nepřesvědčilo – snímek zachycující
výpravu japonské dívky do Thajska postrádá silné téma, souvislejší děj
i přesvědčivé herecké výkony a namísto hlubší analýzy současných
thajských poměrů nabízí jen několik melodramatických epizod, jež by se
mohly klidně odehrát v řadě jiných asijských lokalit.

Unášeni proudem (Vietnam/Francie 2009, r. Bui
Thac Chuyen): vietnamský herec, spisovatel a režisér, jehož předchozí
snímek (a zároveň celovečerní debut) Žít ve strachu byl k vidění na
Febiofestu roku 2007, přivezl letos zajímavé drama pojednávající
o rozmanitých podobách lásky či touhy a rozdílném pohledu tradicemi
svázané starší generace a svobodomyslnějších mladých Vietnamců na tuto
problematiku.

LATINSKOAMERICKÉ PANORÁMA

Pod tímto označením se sešlo deset žánrově rozmanitých snímků,
pocházejících z oblasti Jižní Ameriky a Mexika, jejichž častým tématem
je vysoká kriminalita a její dopady na každodenní život obyvatel
dotyčných zemí.

Daniel a Ana (Mexiko/Španělsko 2009, r. Michel
Franco): celovečerní debut tvůrce několika krátkometrážních snímků a
reklamního producenta nesplnil tak docela má očekávání – byť nabízí
silný příběh (inspirován skutečnými událostmi), dotýkající se
celospolečenského tématu sexuálního násilí i možné proměny rolí jeho
pachatele a oběti, činí tak nenápaditou formou a skrze bezbarvé a nadto
nepřesvědčivě herecky ztvárněné postavy.

NOVÝ POLSKÝ FILM

Sekci věnovanou současné kinematografii našich sousedů doplňuje ještě
samostatně prezentovaná trojice snímků polského režiséra Wojciecha
Smarzowského (Boltec, Svatba, Temný dům), čímž
se celkový počet uvedených titulů této provenience zaokrouhluje na deset.
Přestože se jedná vesměs o zajímavé snímky, žádný z nich bohužel do
našich kin zřejmě nepoputuje.

Kočičky (Polsko 2009, r. Katarzyna Rosłaniec):
debutující polská režisérka se představila dobře obsazenou tragikomedií
pojednávající o leckdy povrchním životě současné polské mládeže,
náctiletých pocházejících často z disfunkčních rodin a nahrazujících
nikým nevštípené hodnoty pragmatickým materializmem – kromě
věrohodných hereckých výkonů se na realistickém vyznění snímku podílí
též zvolený hudební doprovod.

ÍRÁNSKÉ JARO

Sedm snímků, reprezentujících nám poměrně neznámou národní
kinematografii, má navzdory formální různorodosti něco společného,
všechny bychom mohli označit za filmy angažované – v tom smyslu, že
jejich autoři cítí potřebu vyjádřit se k závažným
společensko-politickým jevům, kterých jsou coby občané země, jakou je
Írán, každodenními svědky.

Bílé louky (Írán 2009, r. Mohammad Rasoulof):
uznávaný režisér a vystudovaný sociolog, pro jehož tvorbu je příznačné
pomalé tempo vyprávění a důraz na výtvarnou stránku díla, natočil
mnohovrstevnatý alegorický film, jehož epizodický děj propojený
zvláštní postavou hlavního hrdiny vypovídá o některých nadčasových
tématech jako láska a nenávist, závist nebo strach z jinakosti –
působivost snímku podtrhuje užití kontrastních barev (bílá – krajina x
černá – postavy), množství originálních postav i herecký výkon
představitele hlavní role.

Nikdo nic neví o perských kočkách (Írán
2009, r. Bahman Ghobadi): oceňovaný filmař, jehož snímek Želvy mohou
létat byl zařazen v roce 2008 do Projektu 100 a jehož road movie
Půlměsíc uvedl v témže roce Febiofest, nyní přivezl do Prahy
zajímavý film natočený paradokumentárním stylem a mapující
undergroundovou hudební scénu (napříč různými žánry) v současném
Íránu – příběh ústřední dvojice mladých hudebníků spojuje řadu
videoklipových sekvencí, představujících pestrou směsici íránských
zpěváků a kapel, sdílejících nezáviděníhodný osud režimem
omezovaných umělců.

PROTI PROUDU

Název sekce vystihuje společný rys třinácti představených snímků,
kterým je odvaha experimentovat na poli formy i obsahu. Mezi filmy
pocházejícími z různých koutů světa nechyběl ani český zástupce,
kterým byla Jarmareční bouda režiséra Pavla Dražana. Kolekci
titulů této sekce ještě rozšířila trojice snímků uznávaného
filipínského filmaře Raya Martina (Právě hrajeme,
Nezávislost, Manila).

JINÝ BŘEH

Celkem patnáct filmů se sešlo v této sekci profilované společným
tématem, kterým je gay a lesbická problematika. Jedním z nich je americké
drama Miluji tě, Phillipe Morrisi s Jimem Carreym a Ewanem McGregorem
v hlavních rolích, které u nás zamíří do běžné distribuce.

Blaho (USA 2009, r. Nancy Kissam): snímek
americké autorky, orientující se převážně na divadelní tvorbu, byl pro
mě jedním z nejpříjemnějších překvapení letošního Febiofestu –
černočerná komedie vymykající se přesnějšímu žánrovému zařazení a
vyprávějící inovativním způsobem originální absurdní příběh, který
se přitom dotýká překvapivě závažných témat z oblasti mezilidských
vztahů; mezi další klady tohoto snímku patří svižný děj, brilantní
dialogy a přesvědčivé herecké výkony – název filmu tak mimoděk
vystihuje i pocity diváků v sále, kteří Blaho odměnili zaslouženým
potleskem.

Rybí dítě (Argentina/Španělsko/Francie 2009,
r. Lucía Puenzo): druhý celovečerní snímek argentinské spisovatelky,
scenáristky a režisérky vypráví dramatický příběh o dvojici mladých
dívek a jejich komplikovaném vztahu, plném lásky, žárlivosti, radosti
i smutku –zajímavé zápletce bohužel ubližuje všední zpracování a
průměrné herecké výkony.

V HLAVNÍ ROLI DÍTĚ

Poslední ze stěžejních sekcí nabídla desítku snímků, které
vyprávějí příběhy dětských hrdinů z nejrůznějších zemí. Co se
týče žánrové skladby, většinu z nich tvoří poněkud překvapivě
rodinná či psychologická dramata, ale nechybí ani pohádkově laděný film
(adaptace knižní předlohy) Max a maxipříšerky, který natočil
uznávaný americký režisér Spike Jonze.

Dalších osm sekcí lze shrnout pod označení “POCTA”
a představily starší i novější díla některých známých režisérů
či herců – mj. americké legendy Hugh Hudsona (Ohnivé vozy,
Příběh Tarzana, pána opic, Revoluce, Takový jsem
byl) nebo německých hereckých hvězd Bruno Ganze a Hany
Schygullové.

Jediná sekce obsahující ryze české snímky nesla výmluvný název
KÝČ PO ČESKU. Na její přípravě se podílel Národní
filmový archiv a místem projekcí se stalo pražské Bio Konvikt – Ponrepo.
Výběr obsahoval celkem čtrnáct žánrově různorodých filmů z let
1930–1989, mezi jejichž tvůrci kupodivu nechyběla ani známá jména jako
Jiří Sequens, Jiří Menzel, Jaromil Jireš nebo Marie Poledňáková.

Součástí festivalu byl i FEBIOFEST JUNIOR, který
prostřednictvím ranních projekcí, určených primárně dětskému publiku,
nabídl šest novějších (převážně animovaných) amerických filmů –
mj. Burtonovu Alenku
v říši divů, kritikou ceněné sci-fi VALL-I či
snímek Vzhůru do oblak.

Pražskou část festivalu máme již za sebou a s ní i několik
rozdaných ocenění. Vítězem soutěžní sekce se stal již zmiňovaný
snímek Děti z Diyarbakiru režiséra Kamena Kaleva. Uděleny byly
rovněž ceny české filmové kritiky Kristián, a to
tradičně ve třech kategoriích – mezi animovanými snímky zvítězila
pohádka Na
půdě aneb Kdo má dneska narozeniny? Jiřího Barty, z dokumentů
byl vybrán snímek Lucie Jablonské Vítejte v KLDR! a vítězem
v kategorii hraného filmu se stalo dle očekávání Českými lvy ověnčené
drama Protektor
Marka Najbrta. Čestnou cenu Kristián za celoživotní přínos světové
kinematografii, udělovanou na festivalu již od roku 2000, letos osobně
převzala slavná německá herečka Hanna Schygullová.

Koncem pražské etapy Febiofestu mě jako obvykle provázely smíšené
pocity – uspokojení nad nevšedními filmovými zážitky se mísilo
s lítostí nad řadou zajímavých snímků, které se mi zhlédnout
nepoštěstilo. Nezbývá než doufat, že se Feničovi a jeho
spolupracovníkům podaří i v příštím roce sehnat dostatek financí a
nabídnout tuzemským divákům stejné množství kvalitních filmů
i zahraničních hostů. Tak zase za rok – na 18. ročníku Mezinárodního
filmového festivalu Praha čili Febiofestu…