Výstavy Čtrnáct S a DOXNANO! se odehrávají v lahodném prostoru
pražského centra pro současné umění Dox. V lahodném, protože
nedokončeném. Návštěvník se pohybuje po schodech z obnaženého betonu,
po surově betonových podlahách, v sálech nerozředěných žádnými
detaily. Žádné doplňky, římsy, svítidla, klimatizace. Nic tedy neruší.
Jenom to umění – přesně tak, jak to má být.
Výstava souvisí s konferencí Evropské federace pro psychoanalytickou
terapii, která proběhla v Praze v květnu. (Jejím hlavním tématem bylo
Bridging Identities – tedy něco jako Propojování totožností.) Tato
souvislost je volná – čtrnáct tvůrců prostě zpracovalo témata
související s lidskou duší. Jde o čtrnáct základních motivů, jako je
například sen, setkání a smrt. Čtrnáct S vychází
z toho, že řada těchto klíčových témat začíná v češtině na
„s“. Výtvarná díla ale neupadají do případného přílišného
odbornictví dušezpytců. Mimochodem těch čtrnáct motivů přidělily
kurátorky výstavy Kamila Ženatá a Milena Slavická umělcům podle
dosavadního směřování jejich práce.
Plátna Ivany Lomové jsou kongeniálně
umístěna v syrovém prostoru. Vytvářejí ostrůvky ohrožené identity.
Zvláště obrácený portrét Tatínek je osobitou meditací na téma
rodinných vztahů, odcizení a vzájemné přitažlivosti, a samoty. Dokonale
zachycené sídlištní okno a umístění tatínka na obraze poslouží jako
studie českých rodinných vztahů posledních desetiletí.
Viktor Pivovarov pracuje s průniky geometrických tvarů a lidských
postav. Josef Bolf vytvořil monumentální fresku svého oblíbeného
dětského pekla. K vidění jsou také díla, která aktivně vtáhnou
návštěvníka do hry. Třeba Stín od Petra Nikla, kvůli němuž se vyplatí
navštívit výstavu ve dvou. Nebudu prozrazovat pointu, ale pozici diváka a
pozici toho, kdo si s exponátem hraje, dělí zeď a pár
desítek metrů chůze. Také pyžamové obrazy
Michala Pěchoučka vyžadují tvůrčí pozornost, stejně jako plány
osobních měst Libuše Vendlové i videosmyčky s překvapením Kateřiny
Závodové. Samostatnou kapitolou je Smrt Františka Skály, na první pohled
banální práce s provařenou symbolikou. Doporučuji ale chvíli v sále
vydržet, a všechno bude jinak.
Nakonec, výstavu možná ani není nutné navštívit ve dvou. Její
bohatství významů je takové, že si ji člověk užije i sám. V tom
smyslu, že se stává svým spoluhráčem – anebo protihráčem. Čtrnáct
S potrvá do 16. srpna 2009. Krásná příležitost, jak se o prázdninách
postarat o vlastní mysl, případně ideální místo, kam vzít zahraniční
nebo domácí hosty, přátele, partnery, milence, anebo sám sebe. Aby
totožnosti byly propojeny.
Dramaturgicky dotažené je souběžné umístění výstavy
DOXNANO!, kterou se prochází do expozice Čtrnácti S.
Umístění má ten plus, že pokud přicházíte s dětmi, určitě je zaujme
interaktivní „počítačová hra“ Machinárium sdružení tvůrců
originálních her Amanita design. Užaslý panáček Milana Caise z jeho
projektu nanoALBUM, s melancholicky visícím drátem od počítačové myši,
diváka také popostrčí do světa hravé představivosti. Za pozornost stojí
i Ayahuasca Josefa Nepraše, která rozehrává téma maličkých prvků
vytvářejících velké celky. Obraz halucinačních vidin po požití 
nápoje jihoamerických šamanů je složený
z drobných otisků reálného lidského světa. Téma inteligentní přírody
tady vtahuje do sebe její drobné lidské pomocníky.
DOXNANO! tak upozorňuje na přehlížené detaily, z nichž se vytváří
struktury, které pokládáme za smysluplné. Dobrodružství tedy podle autorů
začíná na daleko nižší úrovni. Výstava zároveň rozehrává téma
vědecké kreativity a úžasu jako základu poznání. DOXNANO! propojuje vědu
a umění podobně jako Čtrnáct S, jenom na drobnější úrovni.
A z nanopředsálí (další nanodíla jsou vystavena v jiných prostorách
Dox) se dá pokračovat do světa „větších“ témat Čtrnácti S.
(DOXNANO! probíhá do 14. července 2009.)
Napsat komentář